PETICE proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"

V reakci na příspěvek pana Poprockého (143) a v zájmu solidní argumentace si dovoluji odkázat za vyjádření Prof. MUDr. Petra Weisse, našeho předního sexuologa (Prof. PhDr. PETR WEISS, Ph. D., vystudoval psychologii na Filozofcké fakultě UK. V Sexuologickém ústavu 1. lékařské fakulty UK a VFN se zabývá zejména problematikou sexuálních dysfunkcí, deviací a transsexualitou. Přednáší sexuální psychologii na FF UK. Je autorem či spoluautorem řady knih - mimo jiné například publikací Sexuální deviace, Portál nebo Sexuální zneužívání dětí, Grada a více než 270 odborných článků.), které lze najít zde:

http://mladazena.maminka.cz/scripts/detail.php?id=319610

1/ K "volitelnosti", škodlivosti či léčitelnosti homosexuality:

Od roku 1992 je homosexualita vyjmuta ze všech seznamů duševních poruch a považuje se za menšinovou variaci lidské sexuální orientace. Není to tedy ani nemoc, ani úchylka, je to zkrátka preference osob stejného pohlaví jako erotických objektů. Ze sexuologického hlediska je pro určení orientace podstatné to, do koho se člověk zamilovává, koho citově upřednostňuje. Výzkumy posledních dvaceti let jednoznačně ukazují na vrozenost homosexuality. Nejde se jí naučit, nemůže vzniknout ani homosexuální zkušeností či homosexuálním zneužitím. Homosexuálem se člověk - ostatně jako heterosexuálem - rodí. Navíc je homosexualita samozřejmě celoživotní záležitostí, nejde se jí „odnaučit“ ani ji nejde „vyléčit“. Všechna sdělení v tisku, často i odborném, o tom, jak se podařilo například vírou v Boha změnit sexuální orientaci, referují pouze o změně sexuálního chování. A samozřejmě existují i případy, kdy pro homosexuálně orientovaného jedince je jeho vlastní zaměření natolik nepřijatelné, například z náboženských důvodů, že celoživotně žije v manželství s osobou opačného pohlaví a své sexuální a citové potřeby nikdy nenaplní. (více např. viz Weiss: sexuální deviace, 2002)

2/ K škodlivosti výchovy dětí jednopohlavními rodičovskými páry:

Dnes už máme k dispozici výsledky mnoha výzkumů, které se v posledních třiceti letech zaměřily právě na tuto problematiku. Situace je jasná: u dětí jednopohlavních rodičovských párů nebylo zjištěno ve srovnání s jejich vrstevníky žádné narušení sexuální identity. Nebyl zjištěn vyšší výskyt homosexuální orientace nebo neurotických příznaků, neobjevilo se ani narušení postavení těchto dětí ve vrstevnickém kolektivu. Z odborného hlediska lze proto jednoznačně konstatovat, že neexistují vědecké argumenty proti možnosti výchovy vlastního či adoptovaného dítěte jednopohlavním rodičovským párem. Všechny protiargumenty jsou v podstatě politického, emocionálního nebo náboženského charakteru. Já osobně jen doufám, že když se v budoucnu i u nás bude rozhodovat o možnosti adopce dětí homosexuálním párem, zazní především argumenty vědeckého charakteru. Ještě všichni máme jistě v živé paměti debatu kolem registrovaného partnerství. Mnohé sdělovací prostředky dávaly slovo lidem, kteří především z fundamentalistických pozic prorokovali v případě povolení registrovaného partnerství ohrožení klasické rodiny, ohrožení tradičních evropských hodnot a nedozírné následky pro morální stav společnosti. Nemám však pocit, že by se cokoli podstatného po schválení tohoto zákona ve většinové společnosti změnilo. Gayové a lesbičky celkem stranou zájmu sdělovacích prostředků denně uzavírají tyto svazky a rozvodovost heterosexuálních manželství ani nestoupla, ani neklesla. Stalo se zkrátka jen to, že jedna sexuální menšina dosáhla dalšího stupně emancipace, že se udělal další krůček k odstranění diskriminace v naší společnosti. 

Na toto téma viz i např. Šulová et al.: Výchova k sexuálně reprodukčnímu zdraví)

Dana Svobodová