Otevřený dopis ministryni školství proti násilné inkluzi

Náš syn je autista. Zkoušeli jsme první třídu integrovaní do normální vesnické základky. Bylo velké štěstí, že ve třídě bylo jen 15 žáků. I přes to, že měl neskutečně hodnou paní učitelku, musel sedět a nevyrušovat  (což nevydržel a nyní v páte třídě stále nevydrží), neposkakovat, nehýkat, nevrzat se židlí. Jediné, co nešlo zakázat bylo vrzání zubama - takže si mléčné zuby prostě ubrousil do půlka a pak se mu pekelně kazili.

Naštěstí se to semlelo tak, že do 2 třídy už šel do praktické školy, kde je dokonce možnost jet pro např. ADHD podle programu základní školy. Z té jsme nakonec také polevili na program praktické školy, aby nebyl tak stresovaný. Teď jsme pátým rokem nadšení, že pokračuje bez tlaků svým tempem. Ve třídě je 6-10 žáků s asistentem o kterého se dělí.  Je zvídavý a ve škole podporovaný ve všem o co má zájem. Je to paráda. Ten styl výuky bych přála i běžným dětem, ale v počtu 30 dětí ve třídě to určitě není možné uhlídat. Každé z dětí má ve škole nějakou potíž, vědí to o sobě, chovají se k sobě rovnocenně, což je důležité, pomáhají si. Kdyby se dával takový důraz na sociální cítění i v běžných školách, jistě by to byla skvělá prevence šikany.

PRAKTICKÉ ŠKOLY JSOU PRO POSTIŽENÉ DĚTI SPÁSOU. Z běžného školství by z nich byli akorát depresivní outsideři.

Ten, kdo chce být inkludován má v Česku možnost, a co vím, zhruba polovina rodin s autisty toho využívá (klidnější typy). S jakýmkoli přeřazováním musí rodič souhlasit a podepsat ho. Bez toho nikdo nikam dítě strkat nesmí.

Navíc naší mladší dceři bych rozhodně nepřála, aby měla svého auti bratra ve třídě. Neumíte si představit ten rozvat, co tyhle děti umí vytvořit.....