Petice za referendum o vystoupení z Evropské unie

#4728: - Re: Odchod aneb Komunistické reminiscence 

No - můj hlavní a zcela reálný problém v posledních letech komunismu byl, že místo vložek jsem musela pravidelně používat chuchvalce vaty přišpendlené ke kalhotkám spínákem, aby při chůzi nevyjížděly po zadku ven, poněvadž vložky u nás v drogerii prostě nebyly. Místo hajzlpapíru se několikrát ročně používalo Rudé právo, případně v křesťanských rodinách Lidová demokracie - ta byla aspoň křesťansky měkčí. V lepším případě se dostaly přeložené čtverečky hajzlpapíru s jednou stranou snad křídovou, z níž exkrementy volně stékaly do ruky. Na čištění zubů byla u nás doma pravidelně sůl, leda jste podpultově sehnal dvojbarevnou dětskou Fluorku. Zelená Fluora pro dospělé byla u nás v západočeském městě s cca 3 tisíci lidí vzácností.

Výjezdy do ciziny mě netrápily, brala jsem to tak, že Západ je Západ, a tam jezdí jenom montéři a papaláši. Zdravotnictví na vysoké úrovni, pravda, ale také se tenkrát neléčilo tolik nemocí jako teď. Na rakovinu se většinou umíralo - kdepak chemoška a radiační terapie. Taky důchodců bylo nesrovnatelně méně - před 30 lety bylo na parte běžným věkem 60 až 70 let. Když umřel člověk v osmdesáti, považovalo se to za krásný věk. Teď máte řadu žen v krásných devadesáti letech, nechť jim zdraví slouží, které šly do důchodu v 54 (při třech a více dětech) nebo 56 (při dvou dětech) letech. U mužů jsou nyní osmdesátníci běžným jevem - dříve to byla výjimka. A zdravotní péče po osmdesátce je nejnákladnější. To jste za komunismu neměl.

Strach o zaměstnání jsem pravda neměla, protože člověk prostě pracovat musel. Ale strach z bezdomovectví jsem za komunismu měla zcela reálný, protože jsem jako mimopražská v Praze nemohla po studiu najít bydlení. Leda bych měla pražskou babičku, po které bych zdědila dekret na byt. Bohužel jsem takového předka neměla. Tak jsme s matkou měnily u veksláka koruny za marky, protože za ně se spíš nějaké bydlení načerno dostalo. Vekslák nás samozřejmě okrad :-) No, neuměly jsme v tom chodit. Takže pohodu, o které píšete, jsem nezažívala. Zato stres důkladně.

Školství byla taky paráda. Ani jeden cizí jazyk ze tří mě nenaučili tak, abych v něm dokázala komunikovat. Rodilí mluvčí prostě nebyli, možná tak manželky ruských důstojníků na školách v Praze. O nepoužitelných textech v učebnicích typu "Ja guljaju po Krasnoj ploščadi i napravo ja vižu mauzoleum, gdě ležit Vladimir Iljič Lenin" nemluvě. Hlavně jsme se ale na gymplu učili o částech a mechanismech strojů, strojírenské výrobě aneb jak se kalila ocel a technické kreslení. V maturitním ročníků to už dělalo pětinu týdne. Jak pravili papaláši shůry - jen ať se inteligence přiblíží dělnické třídě! Klasické vzdělání je gymnazistům nanic. Tak jsem chodila pravidelně v rámci školní výuky do Liazu montovat kabiny, abych se sblížila s pracujícími vrstvami. Latinu jsem si pak musela dohnat mimo školu. No a na vejšku mám také blahé vzpomínky - to když si k nám do laborky na chemii přijeli Holanďani v sedmaosmdesátém natáčet film z první republiky. Jenom dali stranou pár levných novějších přístrojů - zbytek vypadal jako sedmdesát let za opicemi. Na okopírování vědeckého článku v Klementinu se čekalo dva až čtyři týdny! Pak jste leckdy zjistili, že Vám ofotili něco jiného. Inu, to se nám to dobře studovalo.

Takže tak - každá doba má své klady i své zápory. Glorifikovat jeden režim jen proto, že se ten druhý podělal, je blbost. A vzhledem k tomu, že to, čemu nyní čelíme, je opět forma komunismu, bych zrovínka komunismus za zářný příklad nepovažovala. Ale dělejte, jak myslíte - na rozdíl od komunismu máte ještě stále možnost svobodných voleb.