Je to vlastně skoro jako ve filmu Kdyby tisíc klarinetů, kde se Šlitr se Suchým, Gott, Hegerová a spousty dalších zpěváků a herců staly svědky zázraku, díky kterému se samopaly, kulomety a děla jako mávnutím kouzelného proutku měnily v hudební nástroje. Jenomže úplně naopak. V horečnatých myslích lítých českých bojovníků proti všemu ruskému se mění ve zbraně a munici nejen trumpety, balalajky a klarinety, ale dokonce i lidské hlasy zpívající písničky. Paranoia protiruského šikovatele Štětiny a jemu blízkých rusobijců nabývá absurdních rozměrů a pomalu, ale jistě spěje do stádia, kdy budou demonstrovat za to, aby se v zemi zakázala červená barva a zpívat jinak než anglicky nebo česky. Je to smutná podívaná na ty deprivované tvory, kteří zakládají svůj životní názor výhradně na nenávisti k jisté, pouze místem narození spojené, skupině lidí.

Šiřitelé nenávisti k Rusům prozrazují, že mají sami se sebou problém. Připomínají sexuálně frustrovaného hřebce, který neovládá svůj chtíč, takže jakmile se jednou pustí do díla, nemohou přestat, ani kdyby chtěli. Ve své zvířecí vydrážděnosti se podobají býku, který jakmile uvidí cokoli rudého, přestává se kontrolovat a musí ho napíchnout na rohy stůj co stůj.


V psychicky raněnou rozzuřenou tygřici se proměnila starostka Prahy 2 Jana Černochová, která ruským muzikantům a tanečníkům vmetla do tváře, že prý „trpí ztrátou paměti“. Potom papouškovala po Štětinovi jeho slaboduchý bonmot, že vystupují ve stejných uniformách, které mohly být viděny i při okupaci Československa v roce 1968. A polívčičku si přihřál i politický geograf Univerzity Karlovy Michael Romancov, který rovnou zahřímal na poplach, že Alexandrovci jsou vlastně aktivní složkou ozbrojených sil Ruské federace. Paranoidní kampaň proti muzikantům, tanečníkům, tanečnicím a zpěvákům v uniformách, které všude jinde vítají s nadšením a úctou, rozpoutala ukrajinská baletka pražského Národního divadla Ivanna Illyenko. Ta varovala své nové bratry Čechy, že se Alexandrovcům dříve říkávalo „zpívající zbraň“ a vyzvala nás, abychom nezapomínali na vlastní dějiny.

Paradoxní je, že ztrátou paměti se ohánějí právě ti, kteří si už dobrých sedmačtyřicet let nemohou vzpomenout na nic jiného, než je srpen 1968, a to ještě jen s pěnou u huby. Proč slaví Alexandrovci a jejich diváci 70. let od konce světové války a vítězství nad fašismem už dávno zapomněli. Nejsmutnější je, že se podobají „Gottwaldovým hochům“, kteří v 50. letech zakazovali jazz a rock and roll. Jasně, historie se zkrátka opakuje, ale proč probůh tak rychle a zběsile?!