Husák i Zeman mají řadu společných vlastností. Předně jde o to, že oba mají zálibu ve lži doprovázené obrovskou dávku ambicí, ambicí politické povahy. Usilovali o stoupání na žebříčku moci až po vrchol s tím, že oba byli ve svém úsilí nakonec úspěšní. Mimochodem mezi vlastnosti obou spadá i určitá arogance a připravenost kdykoliv bez skrupulí zapřít cokoliv potud, pokud se jim to hodí; hodnotou pro ně vždycky byl a je jen vlastní prospěch. Ostatně oba byli z těchto důvodů též v komunistické straně (částečně jiné směřování projevili oba tím, že zatímco Zeman byl vyloučen, pokoušel Husák zprvu o štěstí v katolickém prostředí).Ovšem, překvapivě, sdílejí i další sklony. Například oba vynikají touhou opevnit hranice proti cizím vetřelcům, přičemž mají i podobnou vyhraněnost ve svém zaměření na Rusko navzdory tomu, že české tradice ukazují opak a opak si přeje i většinová společnost. Společné mají i to, že spousta lidí, lidí hlavně vzdělaných a chytrých takové osobnosti bytostně špatně snáší, přičemž jde o osobnosti v lecčem sobě blízké: oba čili Zeman i Husák se od mládí vyznačovali tím, že šlo o arogantní samotáře téměř bez přátel (vypadá to skoro tak, že taková dispozice s notnou dávkou soběstřednosti je v Čechách k úspěšné politické kariéře klíčovou podmínkou).
Zároveň je třeba připsat oběma rétorické nadání: schopnost i bez papíru dlouze a květnatě hovořit a hovořit při tom téměř o ničem. Jsou na tom podobně i co do hlasu: hlasový baryton s bradylálií se pokládá za uklidňující a s tím i sugerující jisté myšlenky. Avšak zde podobnosti končí a vyvstávají rozdíly.
Rozdíl číslo jedna tkví v tom, že zatímco Husák byl řadu roků vězněn a dle těch, kteří ho ve vězení potkali, vynikal statečností (skoro všechny ostatní dokázaly podobné podmínky v komunistických lágrech zlomit), vyznačoval se Zeman tím, že po celou dobu normalizace byl schovaný za bukem a čekal, co se bude dít: své disidentství projevil až tím, že vydal v době, kdy se komunismus již hroutil (srpen), krátký článek v jednom marginálním časopise - to byl veškerý jeho vzdor proti totalitní moci.
Další odlišnost tkví v tom, že Husák byl až do pozdního věku bezpochyby velmi inteligentní člověk, kdežto Zemanovy projevy nutí neurology uvažovat o tom, že jeho mozek je vážně poškozen zejména co do zdravého úsudku.
Obrácení se k Rusku je též třeba chápat ve vztahu ke kontextu doby. Vrchol Husákovy dráhy spadá do doby, kdy země byla brutálně okupována cizími vojsky a on se, alespoň zpočátku, pokoušel něco z osmašedesátého uchovat (ostatně byl jedním z těch, kdo v osmašedesátém reformy podporovali). Naproti tomu Zeman je politikem ve zcela svobodné zemi a vůbec nic kromě toho, že Lukoil mu platí volební kampaň a kdeco jiného, ho nenutí přilnout k mohutnému dubisku (kromě objímání stromů) na východě (obavy z toho, že něco dalšího tu možná ještě je, nelze ovšem jen tak zahnat).
Rozpor mezi oběma tkví i v tom, že Husák společnost sjednocoval (bohužel pod naprosto pochybným praporem), kdežto Zeman společnost pod červenými trenýrkami vehementně rozděluje. Potíž Zemana tkví i v tom, že si odporuje v každé druhé větě: žádá toleranci a sám je vším jiným než tolerantním jedincem. To Husák byl daleko konsistentnější ve svých projevech. Naproti tomu Husák neměl ani špetku smyslu pro humor; humor si Zeman naopak oblíbil, ovšem v podobě urážek těch druhých a bonmotů toho rázu, že se jim nesměje nikdo kromě něj samotného.
Tolik prostá fakta a nechávám na čtenáři, aby sám dospěl k závěru o tom, kdo z obou je horší a kdo je lepší po lidské i politické stránce.