„Tak včera nám v Budějcích odhalili lavičku nějakýho Havla, paní Müllerová,“ protáhl se líně na posteli. „Koho? Toho neznám,“ odpověděla ženština a cosi hledala ve skříni. „To byl ten věčně opilej, co byl na chlapečky a ráčkoval. Než si ho čert vzal, tak ještě tleskal vraždění Srbů,“ podrbal se na hlavě. „Jo už vím, ten odpornej,“ odpověděla a stále něco hledala ve skříni. „Jo, jo, ten,“ zaznělo přes jeho říhnutí a zvuk prdu. „Asi půjdu na Havla, je tam hajzl papír?“ dotázal se. Už to našla, co ve skříni hledala: „Tady je ten hajzlpapír,“ usmála se spokojeně. „Vezměte si jej na Havla, tam se hodí,“ podala mu roličku.

Co z této příhody plyne? Že vždy když vykonáváte svou potřebu na míse, která se může klidně jmenovat Havel, tak pamatujte, že kálíte nebo močíte do jeho chřtánu. Když už se má vše jmenovat po něm, milí havloidé, tak proč ne i Vaše Hajzlmísta? Taky to má iniciály VH.

V Brně jste dokonce přejmenovali ulici Pochcanou na Uličku Václava Havla. Válení ve zvratcích, pomočený a pokálený, když byl ožralý jako prase, měl podle známého disidenta Wolfa velmi rád.