Tohle Zeman NIKDY nedokáže

#8409: - Kde byl Zeman? se soudruhem Klausem v prognosťáku? 

 ale adolf hitler to zvladl nejlepe havel se od něho hodně přiučil s jeho fašisticke rodiny 

#8409: - Kde byl Zeman? se soudruhem Klausem v prognosťáku? 

Václav Havel - na štíru s pravdou

Nelze, než začít neuralgickým bodem české historie, a to je vztah k Německu. V září 1990 náš stát na rozdíl od Polska nevyužil při sjednocování Německa pod garancí Spojených států, Sovětského svazu, Velké Británie, Francie a obou Německých států garanci hranic s novým státem. Bylo by to možno považovat za jistý naivismus až diletantství. Že jde o něco horšího, Havel prokázal svou omluvou sudetským Němcům. Samozřejmě, že nelze popřít excesy. Ale omlouvat se za důsledky nositelům jedné z příčin největší světové tragédie, to už opravdu bylo nejen netaktické, ale i zrádné z hlediska českých zájmů. O válečných reparacích ani slova. Zato se vynořily neutuchající majetkové požadavky, zpochybňující i Benešovy dekrety.

Sedm roků pak trvalo, než se podepsala Česko-německá deklarace, kde ve třetím oddíle už Česko lituje vysídlení sudetských Němců a ve čtvrtém oddílu obě strany přiznávají druhé straně odlišný právní názor na historii. V šestém oddílu si obě strany slibují, že členství Česka v EU povede ke sblížení, a zavazují se, že při posuzování žádostí o pobyt a pracovních povolení budou brát na zřetel humanitární důvody, což je otevření vrátek pro návrat sudetských Němců i s jejich majetkovými nároky prostřednictvím práva EU. Celá tato nanejvýš nebezpečná situace byla navozena dřívějšími Havlovými kroky. Za zmínku stojí, že v Německé verzi je vysídlení nazýváno vyhnáním a státní hranice je německy pojmenována stávající hranicí. Je třeba další komentář?

Vzpomínám si také, jak v počátcích své rostoucí popularity Havel zaujímal rezervovaný postoj ke svým majetkovým nárokům. Snad si dobře pamatuji jeho prohlášení, že on sám nic nepožaduje (nepotřebuje?). Vzhledem k hrozbě nároků sudetských Němců se parlament rozhodl navracet majetky zabavené až po 25.2. 1948. Přesto, že jeho strýc Miloš Havel byl po válce označen jako kolaborant a jeho majetek znárodněn podle Benešových dekretů, Havel, pokud se nemýlím, už v roce 1991 požádal o navrácení majetku, který také v roce 1992 získal vč. Lucerny. Poprvé tak byla prolomena restituční hranice a zvráceny ve vší tichosti Benešovy dektety.

V době, kdy Havel vypráví o temných nitkách a mafiánském kapitalismu, čímž vyslovil ortel například nad úspěšným JZD Slušovice, sám se neštítil navázat obchodní kontakt s údajným spolupracovníkem StB Junkem, šéfem nechvalně známého Chemapolu. Porušil předkupní právo svého bratra (švagrové) a prodal Chemapolu polovinu Lucerny za 200mil. Kč, což přispělo při jeho krachu k prohloubení nekrytých závazků. Z konkursní podstaty se pak tato část Lucerny prodala se ztrátou někde kolem 55mil. Kč. Kolem této transakce se motali kromě Junka i Čalfa, v té době Junkův právní poradce, Tošovský (Havlem jmenovaný guvernér ČNB a předseda půlroční „hradní“ vlády), dokonce se v dobovém tisku spekulovalo i o Miloši Červenkovi, údajném absolventovi Akademie KGB.

Tošovský je vůbec zvláštní případ. Pochybná nomeklaturní minulost, šedá eminence napříč režimy. Po Sarajevském atentátu byl ochoten si z vedení ČNB odskočit na půl roku dělat premiéra vlády, osvíceně vybrané Havlem v rámci účtování s Klausem v roce 1997. Tento servilní prospěchář nejenže předtím zdevastoval bankovní trh nefunkčním bankovním dohledem, kdy vlastně zkrachovaly téměř všechny banky se škodou přesahující 200 miliard Kč, ale dusil českou ekonomiku šílenými úroky. Při podhodnocené koruně to byla pozvánka pro zahraniční spekulanty, aby si do Česka chodili vybírat zisky. To všechno v rámci hradního boje proti Klausovi.

Největší škody však Havel udělal svým servilním postojem k USA, Německu, Izraeli, Vatikánu (v tomto pořadí) a nadnárodně organizovaným elitám, ať už rodovým nebo ekonomickým. To vše šlo pod záminkou světoobčanství (a když se to hodilo euroobčanství) na úkor zájmů vlastní země, a vůbec vlasteneckého cítění. Zatajoval, že ty silné země na své národní zajmy nedají dopustit, naši národní identifikaci neustále bagatelizoval jako „čecháčkovství“ a zaprděný provincionalismus.

Pořád Čechům vtloukal do hlavy, že té západní etice se musíme teprve naučit, a to vše v době, kdy si zahraniční podvodníci u nás podávali kliku. Lidem byla sugerována představa jakési finanční a odborné pomoci ze Západu, přitom šlo pouze o fondy na to, aby mohli být zaplaceni ekonomičtí sběrači informací, co se vyplatí v Česku privatizovat, na koho se obrátit a jaké metody použít. Stali jsme se jakýmsi Eldorádem Východu pro ty, kteří chtěli získat styky na nejvyšších místech, státní dotace k tomu, pak diktovat podmínky v obchodních vztazích, vykořisťovat zaměstnance u nich doma nepředstavitelným způsobem, zpožďovat platby nebo nezaplatit vůbec, nakonec i s penězi zmizet na Západě. Nelze to vše přičítat Havlovi, ale byl to on, kdo k tomu svou rétorikou otevřel politické klima.

Kapitolou samou pro sebe je na jedné straně salónní pacifismus, na druhé straně obhajoba tzv. humanitárních válek.Pokud se týče první pózy, přišla nás velice draho opuštěním historické zbrojní výroby. Hlavně na Slovensku to vedlo k velké nezaměstnanosti, což byl další kamínek do mozaiky separatistických nálad a slovenského nacionalismu. Samozřejmě, že uvolněné trhy byly okamžitě zaplněny západními zbrojařskými koncerny, které asi v jeho očích dodávaly zbraně pro humanitárnější zabíjení. Tyto firmy mu nikdy nebudou moci být dost vděčné. Byla to naivita, nebo záměr? Nevím, co je horší.

Vrcholem jeho politické blamáže byly pseudointelektuální výrony o humanitárních válkách a humanitárním bombardování, dokonce byl aktivní prostřednictvím výzev, které podepsal bez ohledu na umírněnější postoj české vlády. V době, kdy na spřízněnou Jugoslávii dopadaly tříštivé kazetové bomby a uranové střely, bylo to zvlášť cynické. Zde musím odkázat na zcela rozdílné hodnocení Klause, který si zachoval zdravý rozum. Havel místo toho se stal pátou kolonou revanšistické politiky, kterou uplatňovaly státy Osy proti Jugoslávii a zejména slovanským Srbům. Mocnému Německu vyhovuje, aby do EU vstoupily státy co nejmenší podle hesla „rozděl a panuj“. Obdobné válečnické „zanícení“ prezentoval před útokem na Afghanistán a na Irák. Nikdy se neomluvil za všechny lži, které zejména před iráckou agresí padly. Opravdu humanista „na baterky“. Havlova politika tady navodila i nostalgii po Rakousko-Uhersku, což považuji za podrývání samotných základů našeho státu. Z českých hrdinů, jako je Žižka nebo Borovský, se stávají lapkové a buřiči. Národně osvobozenecký boj se vykládá div ne jako zpátečnictví proti internacionalismu (rozuměj germanizaci). Tyto reminiscence na feudalismus a jemu podřízenou Evropu ještě posílil instalací Schwarzenberga do funkce „kancléře“ (ačkoliv to byl pouhý vedoucí kanceláře). 

#8409: - Kde byl Zeman? se soudruhem Klausem v prognosťáku? 

Václav Havel - na štíru s láskou

Havla osobně neznám. Přesto si myslím, že mám nárok si utvořit osobní názor, se kterým chci čtenáře seznámit. Poctivě jsem sledoval Havlovy projevy i činy. Nebyl jsem u ničeho, o čem budu psát. Přesto se budu se snažit, aby to nevyznělo bulvárně. Myslím si, že za téměř dvacet let se dají vyhodnotit i informace z veřejných zdrojů.

Dospěl jsem k názoru, že Havel je jedním z nejproradnějších lidí, kteří se mi a nám všem prostřednictvím politiky a veřejného prostoru připletli do života. Těžko se srovnává, ale u něj je to o to závažnější, že je mnohými považován za morální autoritu. Chtěl jsem napsat, že je moralista, ale překlep – anebo snad prozřetelnost – způsobil, že z toho vyšel mnohem příznačnější moralisra.

Znovu opakuji, že své hodnocení nemohu stavět na osobní zkušenosti. Přesto, když položíme vedle sebe informace z otevřených zdrojů, tak nemusí sice být všechny objektivní, ale z hlediska věcného opodstatnění by to musela být neuvěřitelná náhoda, aby se tak často shodovaly v jedné věci, totiž že Havlovi se nedá věřit. A to ani v případě, pokud se považujete za jeho blízkého přítele nebo spolupracovníka.

O nedodržených slibech Dubčekovi jsem už psal. Psal jsem také o restituci Lucerny, kterou získal spolu se svým bratrem. Neznám samozřejmě rodinné poměry, ale tyto rodinné majetkové záležitosti se neřešily dohodou nebo předkupním právem, ale individuálním prodejem pochybné krachující firmě. Nevím, co si myslí jeho bratr Ivan Havel, ale dá se usuzovat z toho, že svůj podíl raději převedl na manželku, asi to nebylo pro jeho žaludek. A jeden ze čtenářů předchozích částí tohoto tématu se v diskusi dušuje, že viděl Havla v televizi nechutně nadávat na své příbuzné. Věřím mu.

Zůstanu ještě v rodině. Na rozdíl od Havla jsem nikdy nečetl ani neslyšel nic zlého o jeho první ženě Olze. Přesto ani ne rok po její smrti se Havel podruhé oženil s mnohem mladší herečkou, čímž s největší pravděpodobností završil mnohem delší vztah, zasahující tak do období manželství se smrtelně nemocnou Olgou. Chtělo by se říci, že zradil každého – i ty, co ho měli rádi.

A bude ten výčet ještě pokračovat. Nemohu za to, ale opět mi bylo v dobovém tisku dáno číst výpověď ředitele hradní policie Maněny. Pokud si vzpomínám, považoval se za Havlova přítele a zdálo se, že by za něj cedil krev. Přesto musel po příchodu nové hradní paní opustit své místo. Šlo prý o nějaké peníze, které mu měl údajně Havel nechat posílat na jeho účet, aby je jako malý kluk – a ne multimilionář – utajil před novou manželkou. Když se to provalilo, měl být Maněna obviňován ze zpronevěry, aniž se ho jeho chlebodárce zastal (asi se ani nepřiznal).

Je také všeobecně známo, jak dopadl jeho osobní lékař Šerf. Byl vyhozen na telefon, údajně s ním Havel nechtěl ani mluvit. Obdobně měla dopadnout i doktorka Lipárová, která organizovala zdravotní péči před Havlovou operací plic i při hospitalizaci. Máme-li věřit dobovým informacím, byla odkopnuta bez poděkování, ačkoliv byla i jakousi důvěrnicí a angažovala se i emočně. Je-li pravda aspoň část toho, co se psalo, tak bych se nebál použít slova o sprostém nevděku.

Ostatně něco podobného si musel prožít i profesor Pafko, který zachránil Havlovi úspěšnou operací život. Za Havla poděkoval Pafkovi za péči jen ministr Stráský, zatímco druhá Havlova žena uznání neměla, naopak. Sotva utekl Havel hrobníkovi z lopaty, sám k tomu jen mlžil, když hovořil směrem k lékařům i o zpytování svědomí. To jsou ty jeho známé uštěpačné štípance ze zálohy. Nakonec musela Pafka „rehabilitovat“ jakási komise. V tomto směru je však Havel nerehabilitovatelný. Personálu nemocnice v Londýnské ulici prý nejenže nepoděkoval za nadstandardní obětavou péči, ale ani se prý nerozloučil.

Všichni, kdož ty doby pamatujeme, jistě si vzpomínáme na Ivana Medka, komentátora Hlasu Ameriky i Svobodné Evropy. Později dělal u Havla ředitele prezidentské kanceláře (všimněte si, že s absencí rodového titulu nebyl „kancléřem“). Tento loajální distingovaný pán nakonec odešel bez fanfár po nástupu druhé Havlovy manželky a vrabci si štěbetali na střeše, že kvůli tomu, že nechtěl porušit protokol a připustit Dagmar Havlovou k politickým jednáním. Další pravděpodobně zhrzený Havlův přítel.

Havel má štěstí na přátele, že ani po nevděku mu neoplácejí stejnou mincí, ale s tímto traumatem se vyrovnávají ve vší tichosti a důstojnosti. Jedna důvěryhodná dáma se částečně svěřila v předchozí diskusi k tématu o své vlastní zkušenosti (znala Havla i Olgu). Nemám její svolení, víc k tomu neřeknu. Jen tu bolest jsem cítil i přes internet. Po tom všem, co jsem z veřejných zdrojů vyčetl – a s Vámi se o to výše podělil -, nemám žádný důvod pochybovat o tom, že takové případy nejsou výjimkou, ale pravidlem.