Praha - Sovětská armáda v roce 1945 nepřinesla svobodu všem. Za první vojenskou linií nastupovali okamžitě sovětští agenti, kteří zatýkali nepohodlné osoby a posílali je do gulagů. To, že zatčení byli českoslovenští občané nehrálo roli.

Přesné počty osob odvlečených do Sovětského svazu nejsou známy. "Šlo o desítky tisíc, ale stejně tak možná o méně nebo naopak o více obětí," píše Vladimír Bystrov v knize Únosy československých občanů do Sovětského svazu. Bystrov je předsedou sdružení Oni byli první, které shromažďuje údaje o odvlečených občanech.

Do Československa se později vrátil jen zlomek unesených lidí. "Obecně je zřejmé, že z těch, jejichž odvlečení nebo věznění máme evidováno a zaznamenáno, se podařilo přežít hrůzy sovětských táborů a vrátit se jen velice malé části," upozorňuje Bystrov.

Ve svém novém domově žili desítky let a obvykle měli československé občanství. Mezi zatčenými byli vysokoškolští profesoři, inženýři, vědci.

Vladimíra Chýleckého zatkli směršovci jen týden poté, co byl propuštěn z pankrácké věznice, kam ho zavřelo gestapo za "nepřátelský postoj k Říši". Chýlecký se ještě "stihnul" zapojit do Pražského povstání, pak však putoval do SSSR. Měl štěstí, v květnu 1955 se vrátil do Prahy. 

Zatčeni byli i Volyňáci, Češi a Slováci

Směršovci ovšem zatýkali například i volyňské Čechy, kteří se z Ukrajiny vrátili do země svých předků. V sovětských vězeních ovšem mnohdy skončili i "praví" Češi a Slováci.

Na nucených pracích skončil například Mikuláš Demo z malé slovenské vesnice Somotor-Nova Vieska, která byla osvobozena už na podzim 1944.

"Dne 15. listopadu 1944 jsem odešel jako civilní občan na 'maleňkuju rabotu'," napsal později v dopise Sekci odvlečených do SSSR při okresním výboru Konfederace politických vězňů v Prešově. Demo si myslel, že bude pomáhat opravovat rozbombardované mosty na Tise, místo toho skončil spolu s dalšími tisíci lidmi ve vlaku směřujícímu do Donbasu.

"Po příjezdu na místo nás ubylo (zemřelo vysílením a hladem) asi deset procent. Z naší obce z osmnácti chlapů se vrátilo deset a z nich dva krátce po návratu domů zemřeli," napsal Demo.

Úřady svým občanům nepomohly

Ačkoli mezi Československem a Sovětským svazem existovala už od května 1944 dohoda o tom, že na osvobozeném území přeberou veřejnou moc české úřady, Moskva se tímto ujednáním rozhodně nedržela. A Praha zase nedokázala plnění dohody vymoci a své občany ochránit.

Českoslovenští komunisté, kteří právě s podporou Moskvy pomalu přebírali moc, navíc ani neměli zájem si sovětské spojence znepřátelit.

"Veškerá problematika únosů československých občanů sovětskými orgány byla tak svedena na úroveň pouze formálně administrativního zúřadování, které navíc bylo stále více torpédováno přitakáváním některých československých politických sil sovětské represi," poznamenal ve své knize Vladimír Bystrov.

Nepomohly ani dopisy, které psali sousedé či kolegové z práce českým úřadům i prezidentovi Edvardu Benešovi.

"Podepsaní obyvatelé Prahy-Hanspaulky tímto stvrzují, že znají pana Dr. Vladimíra Klonova již po dobu 10 let. Během této doby jmenovaný se choval naprosto spolehlivě po stránce národní a sociální. Jeho slovanské a vlastenecké ruské cítění bylo nám při osobním styku s ním naprosto zjevné," stojí v dopise, který v červenci 1945 podepsalo bezmála  třicet Pražanů.