„Strýc prijíždel vždy  v poledne, zustal na obed... Aby z tech penez neco ujedl – jak ríkával. A pritom se nám posmíval. Byli jsme z toho všichni nemocní – zvlášte táta. Vyvinul se u neho takový divný stihomam, chorobný strach, že o ty peníze prijde! Porád menil jejich úkryt. Zvyšoval zed okolo zahrady, pridelával na dvere nové zámky...

...Tu únorovou nedeli byl u nás strýc Hurych zase. Strašne se s tátou hádali až do vecera. Když už byla skoro noc, odešel a my jsme zustali sami.
Matka byla z toho všeho tak unavená, že mi dala veceri a šla spát. Zustal jsem s otcem v kuchyni sám. Pokoušel jsem se neco delat, ale nemohl jsem se stejne na cetbu soustredit. Otce jsem si nevšímal, jen vím, že byl divne tichý, zádumcivý, uzavrený do sebe... Takový býval po hádkách se strýcem každou nedeli. Vlastne jsem tedy ani nepostrehl kdy odešel. Ztratil se nekde v dome.  
Po chvíli jsem uslyšel výkrik – byla to matka! Myslel jsem napred, že kricí ze spaní. Bylo zase ticho, ale pak se ten výkrik ozval podruhé! Bežel jsem do ložnice rodicu... Spatril jsem tam obraz jako z  Apokalypsy! Maminka ležela pres postel, mela rozbitou hlavu, chroptela. Nad ní stál otec se sekyrou v ruce, divne se kýval, zdálo se mi dokonce, že se usmívá!
Byl jsem ohromen! Klekl jsem k matcine posteli: Maminko, prosím Te, rekni ješte neco, maminko...!
Otec mi podal sekyru a rekl: Jdi ven a posekej všechny     stromy - nic živého tu po nás nesmí zustat! A já šel. Byl jsem jako v transu...
V zahrade me brzo opustily síly. A tu ke me prišel otec a rekl: Vidím že už nemužeš. Nebudu Te dál trápit, dodelám to sám. Pojd, skoncíme to! A ty si odpocineš. Oba si odpocineme, bude nám dobre, jako mamince, pojd..., pojd...!
Nekolikrát se me ptal, zda mám odvahu vzít si život sám. Pak mi podal zahradnický nuž. Rízl jsem se do obou zápestí a do krku, ale ne moc. Dríve, než jsem mohl pocítit bolest, ztratil jsem vedomí – jen na okamžik. A náhle jsem padal..., padal do vlhké tmy...
Chladná voda ve studni me nadobro vzpamatovala. Probudila me z toho hrozného snu. Najednou se mi chtelo hrozne žít a tak jsem se zacal sunout, centimetr po centimetru, vzhuru. Zdálo se mi, že to trvá celou vecnost. Když už mi svítala nadeje tak.... Ve svetlém otvoru nad sebou jsem zahlédl padající telo! Byl to otec. Srazil me znovu dolu. Vynoril se vedle me z vody..., bylo to desné! Sevrel mi ruce kolem krku a táhl me pod hladinu. Pral sem se s ním jako šílený..., nakonec jsem se ho zbavil.
Když jsem se dostal konecne úplne vysílený ze studny ven, videl jsem, že je všechno ztraceno. Dum horel a v nem horela i moje mrtvá matka. A tam, dole ve studni, skoncil život i mého otce...“