MANIFESTAČNÍ PETICE ZA ODSTOUPENÍ PREZIDENTA MILOŠE ZEMANA

Jaroslav Alexandrovič Voskojenko, narodil se ve městě Lisičansk v roce 1998. Vyhlášeno pátrání v souladu s článkem 258, oddíl 3 trestního zákoníku Ukrajiny „Založení teroristické skupiny nebo teroristické organizace“ (odnětí svobody po dobu od 10 do 15 let nebo doživotí). Podle zpráv ukrajinských informačních prostředků byl prý popraven zastřelením 14. srpna v Lisičansku.

- Pohřbili mně 14. srpna. Ukrajinská média psala o tom, že byl v Lisičansku zastřelen nezletilý terorista Jaroslav Voskojenko. Byl to ale fejk. Jsem naživu, jsem úplně v pořádku. Je na mě vydán zatykač podle článku 258 (odd. 3) ukrajinského trestního zákoníku, obviňují mně z terorismu.

Je mi ale jen 16, narodil jsem se a vyrostl tady, v Lisičansku. Jaký jsem pak terorista? Pátrání po mě bylo vyhlášeno poté, co se na internetu poprvé vyskytl materiál o jednotce „Mladá sebeobrana“, tento podklad obsahoval moje foto, a bylo tam také uvedeno mé jméno jako jméno zakladatele a velitele jednotky.

„Mladá sebeobrana“: začátek

- Pověz, prosím, o událostech v Lisičansku. Jak se zformovala tvoje garda, jak se jmenovala, kolik lidí v ní bylo? Všechno, od začátku.

- Zpočátku nás nebylo moc, jen jedenáct lidí. 22. května ukrajinská armáda poprvé zaútočila na naše město. Bylo nám kolem 16 let. Snili jsme o tom, vstoupit do řad domobrany, chtěli jsme bránit svoje rodné město. Do domobrany nás samozřejmě nepřijali, nikdo na sebe nemohl vzít takovou zodpovědnost, protože jsme byli nezletilí. Tehdy jsme se rozhodli zformovat svou vlastní domobranu, naše jednotka se jmenuje „Mladá sebeobrana“. Naše řady se postupně znásobily, do jednotky vstupovali noví lidé, bylo nás více. Výzbroj skoro nebyla. Dvě pistole TT-33, dvě brokovnice.

- Kde jste vzali zbraně?

- Tyto zbraně jsme měli ve městě ještě před válkou. A s těmito zbraněmi jsme se, tehdy ještě v počtu jedenácti lidí, poprvé zúčastnili bitvy v okolí města Seversk. Toto město bylo okupováno ukrajinskou armádou, před ním se nacházelo ukrajinské kontrolní stanoviště, které kontrolovalo dálnici na Lisičansk. Podnikli jsme výzvědy a pak odpracovali toto stanoviště ukrajinských vojáků, nebylo jich moc, 4 lidi.

- Co znamená, odpracovali?

- Odzbrojili. Odebrali trofeje. Získali jsme dva kalašnikovy a automaty, „Muchu“ a RPG (reaktivní protitankové granáty). Takto, takovým způsobem všechno začalo. Naše jednotka se rozrůstala, ve městě se o nás mluvilo, přibyli noví lidé, stejní chlapci jako my, 16 až 17 let. Dokonce holky, které měly také kolem 16 až 17 let. Neuměli jsme zacházet se zbraněmi a učili jsme se všemu sami, četli jsme odbornou literaturu, dívali se na naučná videa.

- No a co výcvik? Cvičili jste se sami nebo vás někdo vedl?

- Pomáhal nám dědeček, který prošel 2. světovou válkou. Učil nás teorii, praxi jsme získávali sami.

- Pověz podrobněji o vašich kontaktech s jednotkami Mozgovogo. Snažili jste se s nimi spojit? Jak to probíhalo?

- Snažili jsme se přidat k domobraně Mozgovogo, už 22. května, kdy Ukrajinci poprvé zaútočili na Lisičansk. Ale tehdy jsme ještě jako jednotka „Mladá sebeobrana“ neexistovali. Odmítli nás, s ohledem na náš věk. Pak jsme se už ani nepokoušeli přidat k jednotce „Přízrak“, jednali jsme samostatně.

- Takže domobrana vám nepomáhala?

- Skupina „Přízrak“ ani nevěděla o naší existenci. Nepřiživovali jsme povědomí o naší činnosti, nesnažili se o to, aby nás poznávali. Skrývali jsme si tváře. Takže domobranci ani nevěděli, že jsou v Lisičansku takoví kluci.

- 22. května ukrajinská armáda zaútočila na Lisičansk. „Přízrak“ tehdy bránil městskou čtvrť. Bojovali jste ten den také?

- Ne, tehdy jsme nedokázali vstoupit do domobrany a neúčastnili se bojových aktivit. Bylo nás pouze jedenáct.

-Zastavme se podrobněji u toho, jakým způsobem vstupovali noví lidé do vaší jednotky. Dozvídali se o vás přes internet? Nebo možná z doslechu?

- Z doslechu, přes známé. Snažili jsme se nešířit informace o naší činnosti na internetu. Do jednotky jsme přijímali pouze ověřené lidi, na které se dalo spolehnout.

- Ještě jednou upřesněme, jakým způsobem se k vám dostávaly zbraně a jestli vůbec se k vám dostávaly? Nebo jste používali pouze tu minimální zásobu, o které jsi vyprávěl na začátku?

- Minimální zásoba. Nikdo nám zbraně nedodával.

- Co bylo potom? Pověz o vaší druhé bitvě.

- Naše druhá a poslední bitva se odehrála v den útoku ukrajinské armády na Lisičansk. Nepochopili jsme situaci a nevěděli, že „Přízrak“ opustil město. A zůstali jsme ve městě. Pak jsme se zkoušeli stáhnout a narazili na ukrajinskou armádu. Šli proti nám ukrajinské tanky a začali jsme bojovat. Zemřelo mnoho chlapců. Zemřela slečna s přezdívkou „Krasavice“, bylo jí 16 let. Vrhla se s třemi granáty pod tank.

- Co ji k tomu přimělo, podle tebe?

- To nemůžu říct přesně, nevím. Můžu říct jenom, že jediný příbuzný, kterého měla, byl její otec. A ten byl v domobraně a zahynul na první linii. Poté vstoupila do našeho oddílu. Neznal jsem ji osobně, vím jen, že k nám přišla dva týdny před touto bitvou. Dali jí přezdívku „Krasavice“. Byla ho velmi hezká dívka.

- Jak zemřely ostatní slečny? Proč neutekly?

- Nesnažily se utéct. Stahovali jsme se a průběžně odpovídali střelbou. Ale s automaty proti tankům a BTR… Ostřelovali nás minami z gradů a granátomety… Někdo měl štěstí, jiný neměl.

- Můžeš podrobněji povědět o průběhu bitvy, jak se události vyvíjely?

- Byla nerovná. A zemřeli skoro všichni. Je mi teď… těžké o tom mluvit. Snažím se vzpomenout… A nemůžu. Před mýma očima… umírali přátelé.

- Jak se ti podařilo přežit?

- Nevím. Zasáhla mně střepina. Nepamatuji si, jak jsem se dostal do Alčejevska, jel jsem na motorce, pak chcípla. Dál jsme šli pěšky. V Alčejevsku nikdo nevěděl nic o tom, co se stalo. To město pro mě není cizí, pracoval jsem tam a studoval. Přišel jsem na kolej, kde jsem předtím žil. Pálili po nás z „Gradů“. Moc… moc kluků zemřelo. Strašně moc.

Bylo nás 58 lidí, z toho 9 dívek, přežili a dostali se do Alčejevska nemnozí. Nebylo dost zbraní pro všechny. Pistole TT, automaty AK, dvě „Muchy“, RPG a snajperská SVD, granáty F1 a protipěchotní granáty… Bitva se odehrála poblíž dopravní policie na výjezdu z Lisičansku, nedaleko Bílé hory. Vede tudy silnice směrem do Stachanova. Měli jsme motorku se sajdkárou a jedno auto. Proti nám šlo deset tanků, vzadu BVP… Nespočítal jsem, kolik jich bylo, ale velmi mnoho.

Grady stály o něco dál, na každém autě čtyřicet hlavní. Viděli, kdo ustupuje… Že jsme nedospělí. Ale šli zabíjet. Všimli si nás a začali nelítostně ničit, nenabídli vzdát se. Pokud vím, byl to oddíl „Donbas“. Když kluci umírali, křičeli bolestí. Neudržovali jsme pozice, snažili jsme se jen stáhnout, odejít za Mozgovoj. Ale měli jsme velké zpoždění.

Po těchto událostech byl náš oddíl rozpuštěn. Někdo odjel do Doněcku, Lugansku, někdo do Ruska. Zůstal jsem v „Přízraku“. Je mi 16, nejsem zletilý, oddíl za mě nemůže vzít zodpovědnost. Proto se nezúčastňuji armádních operací v první linii a zabývám se humanitární pomocí. Ti, kteří odjeli do Doněcku, pokračují v bojových aktivitách. Kontakt jsem ale se všemi ztratil.

- Kolik lidí konkrétně zůstalo naživo?

- 18, včetně mně. Z toho čtyři dívky.

- Vzpomeneš si na jména a přezdívky zemřelých kamarádů a jejich hrdinské skutky?

- Vadim Vlasenko. Můžu říct, že zemřel jako hrdina. Vystřelil z reaktivního granátu přímým cílením na tank. Byl zastřelen ukrajinskou pěchotou, dostal kulku z automatu. Ještě kluci… Měli jsme takového dobrého chlapce, jmenoval se Kostja. Počkej… vteřinu. (těžce dýchá). Byl velmi odvážným chlapcem. Šel proti tankům a BTR s automatem a granátem. Dostal kulku do hlavy. Neměli jsme neprůstřelné vesty… nic takového.

- Máte následovníky?

- Ano, slyšel jsem, sedmnáctiletí kluci z oddílu „Vostok“, v oddílu Motoroly bojuje sedmnáctiletá slečna, v Doněcku slouží patnáctiletý velitel cvičebního oddílu, Andrej.

- Slyšel jsem, že kluci z tvého oddílu se dostali do zajetí. Jak se to stalo?

- Od okamžiku bitvy pod Lisičanskem uběhly dva týdny. A tři moji kamarádi vyrazili na výzvědy. Byla to diversně-výzvědná skupina, jejích úkolem bylo zničit sklad se zbraněmi. Našli ten sklad, oznámili jeho polohu, ale zničit ho nedokázali. Dostali se do zajetí. O tři hodiny později jsem se dozvěděl, že je zastřelili.

- Odkud ses to dozvěděl?

- Zavolala mi civilistka, důchodkyně. Oznámila, že ve vesnici Malorjazancevo, pod Lisičanskem, zastřelili tři šestnáctileté kluky.

Noční můry

- Celý se třepeš. Je ti zima nebo máš nervy?

- Dáváte otázky, které mě nutí vzpomínat na bitvu pod Lisičanskem. Jak umírali moji kamarádi, šestnáctiletí kluci a holky. To je z nervů.

- Zdají se ti noční můry?

- Zdávaly se. Teď už ne.

- Povolují ti nervy? Máš deprese? Netrápí tě něco? Psychologicky je těžké zvládnout takové události.

- Ne. Psychiku mám v pořádku. Ale deprese ano, měl jsem. Po té bitvě. Dva dny jsem nemohl spát, jíst, pořád jsem přemýšlel o tom, co se stalo. Postupně to vyprchalo.

- Pokud to nezvládáš, můžeme dokončit rozhovor jiný den.

- Ne. Když jsme začali, už to dokončíme.

„Nemůžu o nich říct, že jsou muži“

- Proč jsi neodjel do Ruska, zůstal a přidal se k domobraně Mozgovojeho?

- Neopustím svoje město, svoji zemi. Budu bojovat do konce. Neuteču do Ruska. Tady jsem se narodil a zůstanu v této zemi do konce. Tady je můj dům. Stydím se a s bolestí se dívám na ty muže, co odjeli do Ruska jako uprchlíci. Nemůžu o nich říct, že jsou muži.

- Jaký máš vztah k politice Ukrajiny, k její současné ideologii? K tomu, o čem píšou ukrajinské informační prostředky?

- Díval jsem se na TSN, televizní kanál 1+1, a málem jsem uvěřil, že jsem krutý zabiják. Hodně lžou. Například píšou a říkají, že nás při referendu nutili hlasovat pod hlavněmi samopalů. Ale ne, to je lež. Všichni, kdo pozorovali referendum, viděli tu aktivitu, fronty… Lidé šli hlasovat za nezávislost. Ukrajinská média se snaží představit se z lepší stránky, ale nic z toho nezískávají… Vysílají lež.

- Pověz něco o tom, co tě zajímá. Čím jsi zajímavý, kromě toho, že jsi domobranec?

- Před válkou jsem se zajímal o hudbu, jako r´n´b a rap, psal jsem písničky a zpíval, vystupoval, měl koncerty, umísťoval jsem se v hudebných soutěžích a festivalech, které probíhaly v Lugansku. Například „Zlatá nominace“. Teď se o hudbu skoro nezajímám. Více se zajímám o válečnou tematiku.

- Kromě hudby, jaké máš zájmy, koníčky?

- Sport, lehká atletika. Střelba.

- A teď tě zajímá co?

- Jsem v oddílu „Přízrak“, v humanitární skupině. Dělám humanitární práce. Ještě studuji. Stíhám studovat. Povolání „svářeč“.

- Kolik let studia ti zbývá?

- Dva roky spolu s tímto. Pak můžu vystudovat ještě dva roky a získat obor „mladší odborník“.

- A jak si představuješ svou karieru, budoucí pracovní činnost?

- Zatím nijak. Situace to nedovoluje. Není jasné, co bude dál.

- Kdyby nebyla válka, v kterém městě bys chtěl žít a pracovat? Ve kterém podniku?

- Ve svém rodném městě Lisičansku, v továrně zpracovávající ropu, která, mimochodem, byla ostřelována ze strany ukrajinské armády a teď nefunguje.

- Hudba tě teď nezajímá, ale možná skládáš básně? Jaká byla tvoje tvorba a o čem chceš psát teď?

- Ano, sbírám podklady o válečných aktivitách, není tady ale studio, abych mohl skládat treky. Skládal jsem lyrické písničky, byla to lyrika, o životě, teď píšu básně o Lisičansku, o bojových aktivitách. Videa jsem nenatáčel, ale mám jedno. Písnička se jmenuje Luganská republika. Video je sestříháno z videopodkladů o událostech, které se teď u nás odehrávají. Hudební vzdělání nemám, ale od dětství jsem přemýšlel o životě, psal básně. První písničku jsem napsal, když mi bylo 14, jmenovala se „Kamarádi“.

- O čem budeš psát dále?

- O tom samém, o životě, o lásce.

- Na internetu se dá seznámit s tvou tvorbou?

- Ano, dokonce na Yandexu nebo v Google. Můj tvůrčí pseudonym je „Brash Rapper“.

- Nemyslel jsi na to, že bys odjel do Ruska a věnoval se tvorbě? Tam by byla možnost pracovat v dobrém studiu.

- Nechci. Tady je můj dům, moje Vlast. Nahrávací studio… - to se nemůže vyrovnat mé cti a cti mé Vlasti.

- Až budeš zletilý, pokud válka nebude u konce, půjdeš do první linie?

- Samozřejmě.

- A co všechno umíš, co budeš dělat v první linii?

- Umím hodně. Ale jsem připraven klidně jenom kopat zákopy. Umím střílet, umím házet granáty.

- Jak jsi studoval na základce?

- Od 1. po 5. třídu jsem byl jedničkář, do 8. třídy jsem měl dvojky, 9. třídu jsem absolvoval s trojkami. Tak to vyšlo. Asi to byla puberta… Chtěl jsem všechno a hned.

- Máš řidičák?

- Nemám.

- Ale řídíš?

- Ano.

- Proč jsi přišel právě k Mozgovojemu?

- Důvěřuji mu. Vím, že je původem odsud. Je místní. Tady se narodil. Je to osobní sympatie.

„Nejsou to lidé jako u nás“

- Chtěl ses někdy jet někam podívat, odjet na dovolenou?

- Ano, byl jsem týden v Moskvě. Podívat se na město a odpočinout si.

- Jak se ti líbilo město?

- Ohledně lidí… Lidi jsou různí… Viděl jsem kluka s holkou, a ta holka vypadala jako chlap… A taky že to byl chlap.

Ale jak jsem pochopil, Moskviči si nepomáhají sobě navzájem, pomáhají jenom, když máš peníze. U nás na Donbasu tohle není. Byl jsem v Rostově, ve Voroněži, Voroněžská nádrž je moc hezká… Rostov je partnerské město Lugansku. V Rostově a Lugansku jsou lidé jednodušší, než v Moskvě. Je složité vysvětlit, v čem se to projevuje. Můžu to říct takhle: nejsou to lidé jako u nás. Nejsou jednoduší.

‪SAVE DONBAS PEOPLE!