MANIFESTAČNÍ PETICE ZA ODSTOUPENÍ PREZIDENTA MILOŠE ZEMANA

#77875: - Re: Prolhaný Havel 

Slova Václava Havla v roce 1989

Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností, není to pravda, ničeho se nebojte. Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítelem socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podnik. Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte, protože tu brzy začnou vycházet knihy, z nichž bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím. Slibuji vám, že funkci prezidenta vezmu na jedno funkční období, ale pak bych se chtěl věnovat práci dramatika. Také vám slibuji na svou čest, pokud se za mého volebního období nezlepší životní úroveň v ČSFR, sám odstoupím z funkce.V budoucnu se podle mého mínění musí prezidentský úřad vymezit. Prezident nemůže mít tak velké pravomoci, jaké má dnes. Pro mě není rozhodující, s jakým slovem jsou sociální jistoty spojovány, ale to, jaké jsou. Já si představuji, že by měly být daleko větší, než jaké poskytovalo to, co mnozí nazývají socialismem. Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: O republice lidské, která slouží člověku, a proto mám naději, že i člověk poslouží jí. Za svůj třetí úkol považuji podporu všeho, co povede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, nemocných, těžce pracujících, příslušníků národních menšin a vůbec občanů kteří jsou na tom z jakýchkoliv důvodů hůře než ostatní. Žádné lepší potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíce potřebují. Připravujeme koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální stresy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se někteří z vás obávají. Svádět všechno na předchozí vládce nemůžeme nejen proto, že by to neodpovídalo pravdě, ale i proto, že by to mohlo oslabit naši povinnost samostatně, svobodně, rozumně a rychle jedna Všichni chceme republiku, která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny ponižující přehrady mezi různými společenskými vrstvami, republiku, v níž se nebudeme dělit na otroky a pány. Toužím po takové republice více než kdo jiný. Náš stát by už nikdy neměl být přívažkem či chudým příbuzným kohokoliv jiného. Musíme sice od jiných mnoho brát a mnohému se učit, ale musíme to po dlouhé době dělat zase jako jejich rovnoprávní partneři, kteří mají také co nabídnout. Jsou lidé, kteří kalí vodu a panikaří, že se bude zdražovat. Dávejte si na ně pozor! Ptáte se s údivem, jestli bude inflace, jestli bude zdražování? Mnohokrát a jasně tato vláda řekla ve svém programovém prohlášení, včetně dalších dokumentů a ministři na tiskových konferencích, že jejich úsilím je, aby přechod od neekonomiky k ekonomice byl pokojný, bez sociálních aspektů, bez návaznosti nezaměstnanosti, bez jakýchkoliv sociálních krizí nebo podobně. Jestli se sem tam pohne cena cigaret nebo něčeho, to v téhle chvíli nevím, zatím je snaha, aby se nehýbalo nic, alespoň v nejbližších měsících. Žádné gigantické zdražování nebo dokonce nezaměstnanost, jak to panikáři systematicky šíří, nic takového nepřipravujeme.Již nikdy do žádného paktu nepůjdeme. Podle mého mínění nesmí náš stát šetřit na investicích do školství a kultury. Také náš mnohokrát deklarovaný úmysl provést reformu tak, aby nevedla k velkým otřesům, velké inflaci, nebo dokonce ke ztrátě základních sociálních jistot, musí naši ekonomové přijmout prostě jako úkol, který jim byl zadán. Zde neplatí žádné NEJDE TO.

Lehce dohledatelná pravda. Stačí si přečíst knihu jeho proslovů

Zpracováno podle skutečného projevu V.Havla M. Douškovou

Můj pohled na Václava Havla

Když jsem ho kdysi zveřejňovala, netušila jsem, že chvíli na to zemře. Přesto nelituji toho zveřejnění, protože můj názor na Václava Havla se nemění s tím, že zemřel. Povídá se o mrtvých jen dobře a já se ptám proč?

Když někoho odsoudíme za nějaký nemorální čin a ten dotyčný zemře, tak se z něj po smrti stane člověk s čistým štítem? Nestane. Jen lžeme nahlas o skutečné povaze zemřelého. Když zapnu televizi a tam mne masírují šíleným stylem, dělá se mi zle.

Zrovna teď mi říkají větu:

„NEBÝT VÁCLAVA HAVLA, NEMĚLI BYCHOM MY, ANI SLOVÁCI NAŠI KRÁSNOU SVOBODU.“

No promiňe mi, ale naši svobodu zahájil M.Gorbačov a L. Walesa. Nebýt jeho perestrojky a polské solidarity, dál by všichni drželi hubu a krok. Když to kolem nás bublalo jako v kotli, věděli všichni komunisti, že je prostě konec. Studenti se jim jen hodili ke špinavé práci. Ano, oni za to nemohou, ale umožnili jim, aby zůstali ekonomicky silní a dál veleli v této naší zemi a co si budeme povídat, velí pořád. Mluví o pádu komunistické strany, ale kde je ten pád? Jakto, že ji okamžite po údajném převratu nezakázali? Nemohli, komunisté je drželi na zlatých nitích svých peněz. Ani smrt nesmaže, že nám lhal. Prý vládnout bude jen jedno období a pak rozdělil republiku jen aby zůstal o moci. Raději i Sládka zavřeli, aby nemohl hlasovat a tak zachovat Václovu Havlovi křeslo prezidenta. Jo, jen mi to nandejte a řekněte znovu o mrtvých jen dobře. Mám snad litovat jeho fešáckého kriminálu? Jeho spoluvězni docela jasně popsali, jaké to byl prominentní vězeň. Jeho restituce, prodeje a nevěra smrtelně nemocné ženě z něj rozhodně nedělají člověka, jemuž je morálka nade vše.

Pro mne věta o mrtvých jen dobře, je jen prázdou frází. Je mi ho líto každého člověka co zemře, protože po sobě nechal lidi, kteří ho milují.

Z Václava Havla udělali z něj falešnou modlu

Tak máme Havlovo letiště, kterému stejně lidé budou říkat Ruzyně. Kolik to stálo? Docela dost a jsou to vyhozené peníze. Na člověka se dá vzpomínat i jinak. Praha chce mít ještě Havlův most a Havlovo nábřeží a to už zavání budováním kultu osobnosti a to není dobře. Václava Havla budeme hodnotit jako člověka a jako politika až uplyne nějaký čas a bude s kým srovnávat. Označujeme ho za otce „sametové revoluce“, která se nestala. Tak proč ho tak nazýváme? Kdo z národa ho vlastně před touhle podivnou revolucí znal? Jen jeho blízcí a společnost, ve které se pohyboval.

Projděte si internet a najdete v něm hodně kritiky Václava Havla člověka, i politika. Havel je nikdy nevyvracel, nikdy nikoho nežaloval. Není to divné? Lidé se brání křivému nařčení. To, že komunisté využili událostí na Národní třídě 17. listopadu 1989 a zneužili protestů a akcí studentů k nekrvavému předání moci, která fakticky nikdy předána nebyla, ví většina z nás. Komunisté se vzdali moci politické a nechali si moc ekonomickou. 20 let mi v tom dává za pravdu. Obchod Čalfy a Havla – Havel prezidentem, Komunisté restituce, obsazení klíčových postů, firem, bank, fond národního majetku pod vlivem ODA, majetek SSM a armády. Proto se nikdy nedostala komunistická strana mimo zákon. Přece nezruší sami sebe.

V době věznění dostával balíky s potravinami, o kterých se obyčejným lidem mohlo tak akorát zdát. Psal si, jak chtěl, cenzura necenzura a všechno mu prošlo. Mohl tisknout knihy v zahraničí a přitom je nám jasné, že bez povolení komunistů, by tohle dělat nemohl. Proč si StB třídního nepřítele tak pěstovala? Snad pokyn shora? Věděli, že budou potřebovat podobnou postavu, až dojde nalámání chleba.

Václav Havel ve svém projevu v roce 1989 mimo jiné prohlásil, že komunisté budou strašit nezaměstnanost a chlácholi nás jak malé děti, že k tomu nikdy nedojde. Lhal. Došlo k tomu velmi rychle. Dále nám tvrdil, že nechce restituovat, pche, to bylo první, co udělal a stal se tak hezky rychle milionářem. Dobrá kariéra bývalého vězně, co se oháněl morálkou a rovností všech lidí. Asi tím myslel ostatní lidi, ale sebe ne. Sliboval, že prezidenta vezme na jedno volební období, ale pak se tam držel jako klíště. Sliboval lepší postavení dětí, důchodců, žen, nemocných, těžce pracujících. Sliboval ekonomickou reformu, která nepřinese sociální stresy, nezaměstnanost, inflaci, sliboval, že nedojde ke zdražování. Nedodržel z toho nic a my už to dávno víme. Havel nakonec nechal zvolit do funkce prezidenta celkem 4 x a to i za cenu uvěznění poslance Sládka.

Havlův strýc Miloš Havel byl po válce označen jako kolaborant a jeho majetek znárodněn podle Benešových dekretů. Proto se na něj restituční předpisy o navracení majetku zabaveného komunisty po roce 1948, nevztahují. Bývalý politický vězeň Jiří Wolf tvrdí, že Havel se svým bratrem Ivanem dostal neoprávněně nazpět majetek, který podléhal Benešovým dekretům! Byla to odměna za zradu, kolaboraci s komunisty a podílnictví na sametovém podvodu. Jejich strýc, Miloš Havel, se dal k Němcům a byl po roce 1945 odsunut do nové domoviny, tedy do Německa. Otec Václava Havla byl také německý kolaborant. Stále je otevřená otázka, která je tabu – kdo rozhodl o vrácení majetku dětem, jejichž rodiče prokazatelně kolaborovali s fašisty? Na tohle si odpovězte sami.

Víte co mi rozum nebere? Proč zrovna Bakala byl přítelem Václava Havla. Zrovna tohle docela nechápu. Náš morálně založený exprezident a uhlobaron Bakala. Vzal právo na odkup bytů udřených horníků a jejich rodin. Jak se slučuje jeho morálka, které má plnou pusu, s tímto prapodivným přátelstvím. Právě teď Bakala bojuje s nájemníkem. Nebo nájemník s Bakalou?

Tohle je souhrn z mých článků o Václavu Havlovi. Proč jsem se teď na ně dívala znovu? Protože se teď zajímám o naše bývalé prezidenty, když ten nynější je tak nenáviděn a přitom si ho národ vyvolil sám.

Když sem furt taháte ten Tibet, tak vězte, že za vlády dalajlámy a jeho kněží tam byl teror, který neměl na světě obdoby a průměrná délka života byla pouhých 28 roků.
Po připojení k Číně se všechny parametry žití zlepšily, dalajláma uprchl ze země, neboť se oprávněně obával o svůj život. Tak se dodnes potuluje světem. "Nebeská dráha" vybudovaná Čínou v nadmořské výšce přes 4000 metrů přivezla do Tibetu mnoho turistů, kteří tak pomohou této končině i ekonomicky.
Ale to někteří odpírači pravdy z řad tzv "demokratů" nechtějí slyšet, že ano.

Je zvláštní že,,Lidská práva jsou víc než peníze,, hlásají většinou ti, kteří si nejvíc nakradli, jako Kalousek. :-)))

#77887: -  

 ....nejeví se jako pravděpodobné, že by komunisté kdykoliv a kdekoliv došli komunismem k prosperitě, nebylo tomu tak ani v Tibetu a není tomu tak ani v současné Číně s podivným státním kapitalismem ovládaným komunistickou pakáží, které je ale nutné přičíst k dobru, že alespoň nepřipustila doposud občanskou válku a snaží se ze svých vlastních zločinů a vraždění vlastních obyvatel vyzmijit podivným udržováním u moci, dokud se na ty nejhorší odpornosti nezapomene, ale bohužel přitom evidentně tvoří další, viz. vraždy na hlavním náměstí Pekingu za pomocí tanků.

Official Chinese texts about Tibet treat the issue of human rights as comparative. So they argue that conditions in Tibet are better than they were before China took over direct administration of the region in 1959. All Chinese sources describe the previous conditions as “feudal serfdom,” and the word “serf” occurs some thirty-five times in the 2001 edition. This approach skirts the question of whether current conditions meet international standards and implies increasingly that individual rights have to be sacrificed for economic or social rights to exist. Since 1990, Chinese leaders have justified this in terms of the need to ensure “stability.”

Melvyn Goldstein, an American anthropologist who carried out research within Tibet into pre-1959 social relations, concluded that most Tibetans before 1959 were bound by written documents to the land on which they were based and to the lord who owned that land, and so he argued that they could be described as “serfs” (Goldstein 1986,1988). Most Western scholars accept that this was broadly the case, but query the extensiveness of the practice and the politics behind the terms used to describe it. Franz Michael and Beatrice Miller argued that the less loaded words “commoner” or “subject” are more accurate than the word “serf,” partly because of ample evidence that a large number of Tibetans were able to moderate their obligations to their lords by paying off some of their dues, and so could move from place to place. Tibet also had a functioning legal system to which they could appeal in some cases (Miller 1987, 1988; Michael 1986, 1987). Dieter Schuh (1988) showed that those who might technically be called “serfs” were in fact relatively prosperous—the majority were often poorer, but in many cases they were not “bound to the land” and so were not technically “serfs.” Girija Saklani (1978) argued that the feudal-type institutions in Tibetan society were counterbalanced by factors that reflected “the principle of cohesion and collectivity” rather than of a rigid hierarchy. W. M. Coleman (1998) has pointed out that in practice the Tibetans had more autonomy than appears in the written documents, and that Tibetans could equally well be described simply as peasants with particular kinds of debts and taxation responsibilities, rather than using a politically and morally loaded term such as “serf.” Other scholars have noted that such social categories, Marxist or otherwise, are in any case rooted in European history and do not match the social system of pre-1951 Tibet, let alone the very different arrangements found among the people of eastern Tibet.

These scholars do not disagree with the Chinese claim that Tibet had a particular form of social relations that differed from those later found in democratic and Communist countries. What is contested is whether later scholars or politicians should use terms that imply a value judgment about the moral quality of these relations. This is a matter of intense dispute, because the Chinese claim about serfdom, on the surface a factual account of social relations, in fact depends for its effects on its linkage to two other elements, which are highly contestable—feudalism and extreme oppression. It is taken for granted that these are inseparable from serfdom. A conscious effort of the intellect is required to recall that one does not follow from the other.

There is no question but that Tibet was an extremely poor society for most of its members, or that the poorest were the most liable to exploitation and abuse. This was true of most sectors of any society in Asia and elsewhere until recently, including China, and is still true today in many areas. So even if it were agreed that serfdom and feudalism existed in Tibet, this would be little different other than in technicalities from conditions in any other “premodern” peasant society, including most of China at that time. The power of the Chinese argument therefore lies in its implication that serfdom, and with it feudalism, is inseparable from extreme abuse.

Evidence to support this linkage has not been found by scholars other than those close to Chinese governmental circles. Goldstein, for example, notes that although the system was based on serfdom, it was not necessarily feudal, and he refutes any automatic link with extreme abuse. “I have tried to indicate that the use of the concept of ‘serfdom’ for Tibet does not imply that lords tortured and otherwise grossly mistreated their serfs. … There is no theoretical reason why serfdom should be inexorably linked to such abuses,” he writes, noting that extreme maltreatment was unlikely since it would have been against the interests of landowners, who needed the peasants to provide labor (1988: 64–65).

There seems to be limited evidence of the systematic savagery described by Chinese writers, at least since the late nineteenth century. There was a famous case of mutilation as a punishment in 1924, but the officials involved were themselves punished by the 13th Daiai Lama for this action; he had banned all such punishments in a proclamation in 1913 (Goldstein 1989: 123–26, 61). A case of judicial eye gouging in 1934 as a punishment for treason was clearly exceptional, since no one living knew how to carry it out (Goldstein 1989: 208–9). On the other hand, there are hundreds of reports, many of them firsthand accounts, of Tibetan political prisoners being severely tortured in Chinese prisons during the early 1990s, as well as almost ninety cases of suspicious deaths in custody (see, e.g., TCHRD 2005), none of which have been independently investigated.

The more important question is why Chinese officials raise the issue of conditions in pre-1959 Tibet at all. They are entitled to argue that these might tell us something about the views of the Dalai Lama and other Tibetan rulers at that time, although this would ignore the efforts of the 13th and 14th Dalai Lamas to ameliorate the social system (in 1913, for example, the 13th Dalai Lama declared an amnesty for all serfs who had run away from their landlords and gave all vacant land to whoever was working it), let alone the attempts of senior officials like Lungshar and Künphel to reform the system. But the issue is hardly relevant, since a country is not entitled to take over a neighbor merely because social or political conditions there are backward. In addition, human rights are not usually judged by improvement, as if they were economic statistics, but by whether or not they meet current international standards. A regime does not normally argue that its abuses are justified because they are less than those of a regime half a century earlier; racism in contemporary America would not be considered acceptable even if it were in a form less odious than, say, lynchings in the 1950s. The social practices of a previous regime are only of marginal relevance to the human rights practices of its successor.

In any case, China made no claims at the time of its invasion or liberation of Tibet to be freeing Tibetans from social injustice. It declared then only that it was liberating them from “imperialism” (meaning British and U.S. interference). The issue of freeing Tibetans from feudalism appeared in Chinese rhetoric only after around 1954 in eastern Tibet and 1959 in central Tibet (Goldstein 1986: 109n2). Its justification then became that it was freeing them from class oppression. In the 1980s, this also changed: it now claims to be freeing them from “backwardness,” or lack of modernization.

Chinese references to preliberation conditions in Tibet thus appear to be aimed at creating popular support for Beijing’s project in Tibet. These claims have particular resonance among people who share the assumption—based on nineteenth-century Western theories of “social evolution” that are still widely accepted in China—that certain forms of society are “backward” and should be helped to evolve by more “advanced” societies. This form of prejudice converges with some earlier Chinese views and with vulgar Marxist theories that imagine a vanguard movement liberating the oppressed classes or nationalities in a society, whether or not those classes agree that they are oppressed. Moreover, the Chinese have to present that oppression as very extensive, and that society as very primitive, in order to explain why there were no calls by the Tibetan peasantry for Chinese intervention on their behalf.

The question of Tibet’s social history is therefore highly politicized, and Chinese claims in this respect are intrinsic to the functioning of the PRC, and not some free act of intellectual exploration. They have accordingly to be treated with caution. From a human rights point of view, the question of whether Tibet was feudal in the past is irrelevant. A more immediate question is why the PRC does not allow open discussion of whether Tibet was feudal or oppressive. Writers and researchers in Tibet face serious repercussions if they do not concur with official positions on issues such as social conditions in Tibet prior to its “liberation,” and in such a restrictive climate, the regime’s claims on this issue have little credibility.