#86390: - Re: Re: Re: Ty umíš jenom lhát, ty zfašizovaný kavárenský buzerantský prase!!!

 Ruský prezident Dmitrij Medveděv obvinil Západ, že porušil své sliby dané po pádu železné opony, neboť rozšiřování NATO na východ odporuje závazkům, které Moskva dostala během sjednocování Německa. Nově odtajněné západní archivní materiály potvrzují, že má Moskva pravdu.

Nikdo v Rusku neventiluje svůj hněv proti rozšiřování Severoatlantické aliance východním směrem víc, než Viktor Baraněz. Populární sloupkař bulvárního deníku Komsomolskaja pravda, který má miliony čtenářů denně, se s chutí opírá do „zákeřné a nezodpovědné" západní vojenské aliance. Rusko, radí Baraněz, by konečně mělo přestat pohlížet na NATO jako na partnera.

Baraněz, penzionovaný plukovník a bývalý mluvčí ministerstva obrany za prezidenta Borise Jelcina, se ptá, proč Rusko vůbec zvažuje účast na společných manévrech, když ho NATO tak hrubě podvedlo. NATO „si se svými zbraněmi prorazilo cestu až k našim hranicím," píše Baraněz s tím, že tak Severoatlantická aliance porušila všechny své sliby dané Moskvě během sjednocování Německa. V tomto směru přitom panuje shoda mezi všemi politickými stranami v Moskvě - Západ nedodržel své slovo a podrazil Rusko, když bylo zrovna slabé.

V rozhovoru pro Der Spiegel si ruský prezident Dmitrij Medveděv počátkem listopadu postěžoval, že když padla Berlínská zeď, nebylo „možné předefinovat ruské místo v Evropě". Co Rusko získalo? „Nic z toho, o čem jsme byli ujišťováni, jmenovitě to, že se NATO nebude donekonečna rozšiřovat východním směrem, a že naše zájmy budou i nadále brány v potaz."

Různé verze

Otázka, co že to ve skutečnosti bylo Moskvě v roce 1990 slíbeno, vyvolala historické spory, jejichž výsledek bude mít dalekosáhlý dopad na budoucí vztahy Kremlu se Západem. Jaká je tedy pravda?

Různí účastníci tehdejších událostí mají své vlastní verze toho, co se odehrálo. Samozřejmě, že tehdy zazněl slib nerozšiřovat NATO „ani o píď na východ", říká dnes v Moskvě tehdejší sovětský vůdce Michail Gorbačov. Jeho tehdejší ministr zahraničí Eduard Ševardnadze ale z gruzínského Tbilisi tvrdí, že Západ sovětům žádná taková ujištění nedával. Dokonce i rozpuštění Varšavské smlouvy bylo tehdy „nad rámec naší představivosti", podotýká.

Ševardnadzeho americký protějšek v roce 1990, ministr zahraničí James Baker roky popíral, že by mezi SSSR a USA došlo k nějaké dohodě. Tehdejší americký velvyslanec v Moskvě Jack Matlock už ale dříve prohlašoval, že Moskva od Washingtonu dostala „jasný závazek". A Hans-Dietrich Genscher, německý ministr zahraničí v roce 1990, oponuje, že nic takového se nikdy nestalo.

Po rozhovorech s mnoha účastníky tehdejších událostí a po prozkoumání nedávno odtajněných britských a německých dokumentů ovšem Der Spiegel došel k závěru, že Západ bez jakýchkoli pochybností učinil vše, co bylo v jeho silách, aby přesvědčil sověty, že členství v NATO pro státy jako Polsko, Maďarsko nebo Československo vůbec nepřipadá v úvahu.

10. února 1990 Hans-Dietrich Genscher mezi čtvrtou a půl šestou odpoledne mluvil s Eduardem Ševardnadzem. Podle německého záznamu rozhovoru, který byl odtajněn teprve nedávno, Genscher prohlásil: „Uvědomujeme si, že členství sjednoceného Německa v NATO vyvolává složité otázky. V jednom ale máme jasno: NATO se nebude rozšiřovat na východ." A protože se konverzace točila hlavně kolem východního Německa, Genscher výslovně dodal: „A týká se to i otázky rozšiřování NATO obecně."

Ševardnadze odpověděl, že věří „všemu, co (ministr) říká."

Ani slovo

Rok 1990 se celý nesl ve znamení zásadních rozhovorů. Washington, Moskva, Londýn, Bonn, Varšava, východní Berlín a mnoho dalších míst se rozcházely v názoru na sjednocení Německa, úplné evropské odzbrojení a na novou chartu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Sověti trvali na tom, aby vše bylo zdokumentováno na papíře, a zacházeli přitom až do takových podrobností, jako byl budoucí osud sovětských válečných hřbitovů ve východním Německu. Nesčetné dohody a smlouvy z tehdejší doby ale neobsahují ani slůvko o rozšíření NATO o východní Evropu.

Právě proto dnes Západ tvrdí, že si Moskva nemá na co stěžovat: Západ přece o expanzi NATO na východ nepodepsal jediný papír. Je tento postoj ale férový?

Na počátku roku 1990 byl Sovětský svaz stále světovou velmocí, jeho jednotky byly rozmístěné na Labi a ve východním Berlíně stále vládl někdejší blízký spolupracovník Ericha Honeckera a drážďanský předseda východoněmecké komunistické strany Hans Modrow. Zhroucení východního Německa jako státu už ale přitom bylo na dohled.

Spojenci Bonnu v Paříži, Londýně a Washingtonu byli pohrouženi v úvahách, jestli může být sjednocené Německo členem NATO, nebo zda - jak už se stalo v minulosti - nemají raději sáhnout k flexibilní politice mezi východem a západem země. Konec této nejistotě se rozhodl učinit Hans-Dietrich Genscher, a to prostřednictvím zásadního projevu, který pronesl 31. ledna 1990 v bavorském Tutzingu. Zdůvodnil v něm, proč má být sjednocené Německo členem Severoatlantické aliance.

Opatrný postup

Jak ale dosáhnout toho, aby s takovým řešením souhlasilo i sovětské vedení? „Chtěl jsem jim pomoci dostat se přes překážku," svěřil se Genscher v rozhovoru pro Der Spiegel. Proto tehdejší německý ministr zahraničí v projevu v Tutzingu slíbil, že se „území NATO nebude rozšiřovat směrem na východ, jinými slovy blíž k hranicím Sovětského svazu." Východní Německo nemělo být zapojeno do vojenských struktur NATO a pro východoevropské země měly dveře do Severoatlantické aliance zůstat zavřeny.

Genscher si totiž dobře pamatoval, co se odehrálo během maďarské revoluce z roku 1956. Někteří ze vzbouřenců tehdy oznámili úmysl připojit se k západní alianci, čímž Moskvě nabídli záminku k vojenské intervenci. V roce 1990 se proto Genscher snažil Gorbačovovi naznačit, že se takového vývoje v sovětském bloku nemusí obávat. Západ, říkal Genscher, chce se Sovětským svazem při řešení nastalých změn spolupracovat, nechce se stát jeho nepřítelem.

Plán oznámený v Tutzingu však Genscher dopředu s nikým nekonzultoval, ani se svým kancléřem ani se západními spojenci, a tak příštích několik dnů strávil tím, že pro něj sháněl podporu. Jak ve svých pamětech napsal šéf Genscherova štábu Frank Elbe, německý ministr zahraničí „se pohyboval velmi opatrně, jako nějaký velký brouk, který svými tykadly ohmatává a prozkoumává okolí, připraven ucuknout, jakmile narazí na odpor." Ministr zahraničí USA James Baker, pragmatický Texasan, údajně na návrh „zareagoval okamžitě kladně", říká dnes Elbe. 2. února se oba diplomaté usadili před krbem v Bakerově washingtonském apartmánu, svlékli si saka, dali nohy na stůl a diskutovali o vývoji ve světě. Rychle se shodli na tom, že se NATO na východ rozšiřovat nemá. „To bylo zcela jasné," vzpomíná Elbe.

Uklidňování ruských obav

Krátce nato se k německo-americké shodě přidal i britský ministr zahraničí Douglas Hurd. Jak vyplývá z donedávna neznámého dokumentu německého ministerstva zahraničí, byl při setkání s ním Genscher - jednali spolu 6. února 1990 v Bonnu - nezvykle otevřený. V Maďarsku se měly konat první svobodné volby a Genscher prohlásil, že Sovětský svaz „potřebuje jistotu, že se Maďarsko v případě změny vlády nestane součástí západní aliance." Je třeba dát v tomto směru Kremlu záruky, dodal Genscher. A Hurd souhlasil.

Byly ale tyto úvahy míněny jako dlouhodobé? Podle všeho nikoli. Když se spolu bavili o Polsku, podle britských dokumentů Genscher zdůraznil, že pokud Polsko někdy vystoupí z Varšavské smlouvy, Moskva bude potřebovat mít jistotu, že se „hned druhý den nepřipojí k NATO". Podle všeho tak ale Genscher nevylučoval, že by se tento krok mohl uskutečnit někdy později.

Dalo by se logicky předpokládat, že by právě Genscher měl s těmito svými vizemi následně seznámit Moskvu. Byl nejdéle sloužícím západním ministrem zahraničí, měl nezvykle dobré vztahy s Gorbačovem a Ševardnadzem a navíc to byl koneckonců všechno jeho nápad. James Baker se ale rozhodl, že tak během své příští cesty do Moskvy učiní sám.

„Na americké politiky není spoleh"

To, co americký ministr zahraničí 9. února 1990 pronesl v překrásném Kateřinském sále Kremlu, není nejmenších pochyb. Baker zdůraznil, že „nebude žádné rozšiřování jurisdikce NATO pro jednotky aliance ani o píď na východ," pokud bude Moskva souhlasit s tím, že sjednocené Německo bude v NATO. Moskva o tom chvíli přemýšlela, vzpomíná Gorbačov a dodává, že „rozšiřování sféry NATO pro ni bylo nepřijatelné".

Dnes, o dvacet let později, se při otázkách směřujících k této epizodě, Gorbačov stále ještě dokáže rozčílit. „Na americké politiky se člověk nemůže spolehnout," prohlásil v rozhovoru pro Der Spiegel. Baker ale dnes přitom nabízí jiný výklad svých tehdejších slov. Prý mluvil vlastně jen o východním Německu, které mělo v rámci aliance získat zvláštní status. Tečka.

Genscher však hned následující den při setkání se Ševardnadzem, jasně mluvil o celé východní Evropě. Mimochodem, brát v potaz východní Evropu a nikoli jen východní Německo, je navíc plně v souladu s logikou tehdejšího západního postoje. Pokud mělo východní Německo získat zvláštní status v rámci NATO a sovětské vedení zároveň mělo zůstat v klidu, musel se slib o nerozšiřování NATO logicky týkat zemí jako Polsko, Maďarsko či Československo, které bezprostředně se Sovětským svazem hraničily.

Když se západní politici o pár týdnů později setkali znovu, mluvili ale už trochu jinak, jak vyplývá z nově odtajněných dokumentů německého ministerstva zahraničí. Baker podle něj prohlásil, že to vypadá, „jako by se středoevropské země chtěly připojit k NATO", a na což Genscher odpověděl, že to je otázka, kterou „bychom se teď neměli dotýkat". A Baker souhlasil.

V pozitivním světle

Tehdejší političtí hráči jsou dnes vesměs postarší gentlemani, kteří už mívají potíže si jasně vybavit, co že se to tehdy všechno vlastně stalo. A nad to mají všichni potřebu, aby na ně učebnice dějepisu nahlížely v pozitivním světle. Gorbačov nechce být tím, kdo selhal, když nedokázal rázně přibouchnout dveře rozšiřování NATO na východ. Genscher s Bakerem nechtějí být obviňováni, že s Moskvou uzavírali dohody o dalším osudu Poláků, Maďarů a Čechů. A Ševardnadze už před časem dospěl k závěru, že na rozšiřování NATO „není nic hrozného", což ale příliš nepřekvapí, připomeneme-li si skutečnost, že se jeho rodná Gruzie do NATO přímo hrne.

V roce 1990 ale všichni měli své zájmy, přičemž Bonn a Washington chtěli hlavně urychleně dokončit sjednocení Německa. Pár dní po jednání v Kremlu se Genscher, Baker a Ševardnadze setkali znovu, tentokrát ve třech a se všemi ministry zahraničí států NATO a Varšavské smlouvy. Stalo se tak na odzbrojovací konferenci, která se konala v přestavěném bývalém nádraží v kanadské metropoli Ottawě.

Tehdy se tam na chodbách a v konferenčních sálech setkávali dva němečtí ministři zahraničí (ten východoněmecký se jmenoval Oscar Fischer a vyšel z okruhu bývalého východoněmeckého vůdce Ericha Honeckera) a jednali i s představiteli čtyř vítězných mocností z druhé světové války, s nimiž jednali o budoucnosti Německa. Na závěr konference pak už bylo jasné, že vnější otázky Německa, jako jsou jeho alianční závazky nebo velikost jeho armády, se budou řešit v jednáních na platformě „dva plus čtyři".

„Zkoumání" sovětů

Genscher dnes tvrdí, že se všechny klíčové otázky měly projednávat právě na tomto fóru, a že se během jednání nevyskytla ani jediná zmínka o tom, že by východoevropské státy měly být vyloučeny z členství v NATO. Účastníci rozhovorů to sice potvrzují, jak ale potom vnímat Genscherovy poznámky k Ševardnadzemu z 10. února 1990?

Genscher trvá na tom, že tehdy ještě před zahájením oficiálních rozhovorů jen „zkoumal" Ševardnadzeho názory, aby zjistil, jaké je stanovisko Moskvy vůči alianci, a aby zjistil, zda mu zbývá nějaký manévrovací prostor.

Tak tedy dnes zní oficiální verze událostí, nicméně existují i jiné verze toho, co že se tehdy vlastně stalo. Bývalý německý diplomat, který si nepřeje být jmenován, připomíná, že mezi oběma stranami panoval konsenzus. Sověti by jinak jen těžko souhlasili s účastí v jednání „dva plus čtyři", pokud by věděli, že se NATO následně rozšíří o Polsko, Maďarsko a další východoevropské země.

Vyjednávání s Gorbačovem už byla beztak složitá, a to i bez ohledu na opakované ujišťování Západu, že - slovy tehdejšího amerického prezidenta George H. W. Bushe - nehodlá z celé situace získávat „jednostranné výhody", a že - slovy Hanse-Dietricha Genschera, nenastane „žádný posun v rovnováze mezi Východem a Západem". Rusko tak má do určité míry pravdu, když se dnes odvolává přinejmenším na ducha tehdejších dohod.

Absurdní představa

Koncem května 1990 Michail Gorbačov konečně kývl na to, že se sjednocené Německo může stát členem NATO. Proč ale Gorbačov se Ševardnadzem nedostali od Západu žádné písemné ujištění ještě v době, kdy v ruce drželi všechny trumfy? „Na počátku roku 1990 ještě existovala Varšavská smlouva," říká dnes Gorbačov. „A představa, že by se NATO rozšířilo o státy, které v té době byly členy Varšavské smlouvy, nám tehdy připadala naprosto absurdní."

Mimochodem, dává tak za pravdu některým západním politikům, kteří získali dojem, že vládce Kremlu a jeho ministr zahraničí žijí kdesi mimo realitu, a jak to vyjádřil James Baker, „nepřipouštějí si myšlenky" na konec Sovětského svazu coby velmoci.

Na druhou stranu byly tehdy pobaltské státy stále ještě součástí Sovětského svazu a členství v NATO se zdálo na světelné roky vzdálené. V některých zemích východní Evropy se navíc k moci dostali mírově orientovaní disidenti, lidé jako někdejší československý prezident Václav Havel, kteří, kdyby mohli, tak nezruší jen Varšavskou smlouvu, ale z jedné vody i NATO.

V této počáteční fázi o členství v NATO neusilovala žádná východoevropská země a ani západní aliance neměla o nové členy žádný zájem. Bylo by to příliš nákladné, zbytečně by to provokovalo Moskvu, a pokud by došlo na nejhorší, opravdu by západní vlády chtěly, aby francouzští, italští nebo němečtí vojáci riskovali své životy za Polsko nebo Maďarsko?

Pak se ale v roce 1991 zhroutil Sovětský svaz a válka v Bosně se svými stovkami tisíc obětí vyvolala obavy z balkanizace východní Evropy. A do toho všeho ještě nový americký prezident Bill Clinton, který do úřadu nastoupil v roce 1993, začal pro Severoatlantickou alianci hledat novou náplň.

Najednou se všichni začali hrnout do NATO a NATO chtělo všechny přijmout.
A současný spor o dějiny mohl začít.

Uwe Klussmann, Matthias Schepp a Klaus Wiegrefe, Der Spiegel