Policie identifikovala dva atentátníky z istanbulského letiště. Oba měli ruské pasy

Istanbulská policie v pátek identifikovala dva útočníky z Atatürkova letiště - Rakima Bulgarova a Vadima Osmanova. Oba měli ruské pasy. Achmet Čatajev, jehož jméno také padlo v souvislosti s útoky, se neměl odpálit, jak uvedla některá turecká média, ale útočníky jen řídit. Při úterních útocích zemřelo 44 lidí.

#86501: - Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Smrtí nikoho žádná skutečná svoboda ve své podstatě nikdy vzniknout nemů 

Jak započala falsifikace katynského masakru v SSSR?

Koncem 80. let, v průběhu tzv. sovětské přestavby přesvědčili "mstitelé" stalinských zločinů z organizace "Memorial" Michaila Gorbačova, že nejlépe dokáže Západu svou věrnost a oddanost prohlášením, že zajatí polští vojáci byli povražděni na základě rozhodnutí politbyra VKS(b) v roce 1940, tak, jak to tvrdila goebbelsovská propaganda nacistického Německa. Gorbačov souhlasil a Západ jásal. Krátce na to Gorbačov pochopil, že svá tvrzení musí podpořit vyšetřováním a rozsudkem soudu. Nařídil Hlavní vojenské prokuratuře zmanipulovat důkazy tak, aby potvrzovaly novou verzi katyňského případu - vinu Sovětů. Prokuratura Sovětské armády nemohla vyvrátit fakt, že Poláci byli postříleni z německých zbraní, německými náboji. Účast příslušníků NKVD na vraždě vyvrací i prostor dislokace hromadných hrobů (pionýrský tábor, rekreační středisko, kam měli volný přístup obyvatele Smolenska). Ruce mnoha oběti byly svázány za zády papírovým motouzem, tehdy neznámým v SSSR. V hromadných hrobech byli kromě Poláků pohřbeni i Rusové. Prokuratura se sice pokusila tvrdit, že vraždy Poláků z německých zbraní, německým střelivem jen potvrzuje mazanost NKVD a Stalina. Konečný verdikt vojenské prokuratury, obviňující z masakru Stalina, Beriju, vedení NKVD a jeho příslušníky, není podložen žádnými důkazy a vyjadřuje pouze názor antisovětských a antiruských kruhů. Prokuratura se neodhodlala obvinit J.V.Stalina z toho, že ještě v době platnosti paktu Molotov - Ribbentrop (15 měsíců před přepadením SSSR) předpokládal, že v případě narušení paktu a rozpoutání války proti SSSR vydá Hitlerovi celé Bělorusko a Smolenskou oblast, porazí ho pod Moskvou a Stalingradem a pak ukáže celému světu příslušníky NKVD povražděné Poláky v hromadných hrobech u Smolenska.

Lži o Katyni dodnes slouží jako jeden z hlavních zdrojů polského šovinismu. Celosvětová kampaň, řízena hlavními americkými, německými a polskými centrálami tajných služeb, posílená nyní leteckou katastrofou, má jediný cíl, nasadit do vědomí světové veřejnosti představu, že celé období existence SSSR bylo obdobím nesmyslných krveprolití.

Hitlerovy motivy pro Katyňskou provokaci
Hitler připravoval na rok 1943 vyvraždění milionů Židů a za horšící se vojenskopolitické situace nepotřeboval v Polsku odpor proti svému postupu. Oprávněnost jeho záměru se potvrdila. Když vypuklo 19.dubna 1943 povstání Židů ve Varšavském ghetu, nepohnula polská Armija Krajowa ani prstem ve prospěch svých spoluobčanů, natolik byla zpracována německou propagandou.

Vyvraždění polských důstojníků v Katyni věnoval Goebbels nesmírnou pozornost. Žurnalistům v okupovaných zemích vydal od 6.do 30. dubna 1943 40 stránek pokynů. Pouze jednou připomíná Stalina. Většinou se snažil obvinit sovětské důstojníky a politické pracovníky židovského původu, kteří se měli přímo podílet na vyvražďování Poláků. Ve svých pokynech tisku nezapomněl zdůraznit, jaký význam věnoval Hitler, který v březnu 1943 osobně Katyň navštívil, skutečnosti aby konečné řešení židovské otázky vyvolalo v mysli všech občanů Říše asociaci s Katyňským případem.

Polská emigrační vláda v Londýně
Polská vláda v emigraci pokračovala ve svých nepřátelských postojích vůči Sovětskému svazu. Odmítla bojovat na východní frontě proti hitlerovcům a Sovětským svazem vystrojené a vyzbrojené vojsko odeslala pod vedením generála Anderse přes Írán na Střední východ. Polský velvyslanec Kot a dokonce premiér exilové vlády Sikorski, který po normalizaci vztahů Polsko - SSSR v srpnu 1941 (k jejich přerušení došlo v listopadu 1939, kdy polská vláda vyhlásila válku SSSR) navštívil několikrát Moskvu a vždy požadoval vysvětlení osudu několika tisíc polských důstojníků a generálů, přestože již počátkem prosince 1941 ho informovali jeho agenti, spolupracující s gestapem, že byli povraždění Němci na podzim 1941. Po zahájení goebbelsovské propagandistické operace s exhumacemi polských vojáků v únoru 1943, se polská vláda ihned připojila k podpoře německé verze a již 16.dubna 1943 vydala oficiální komuniké, s obviněním SSSR. Jak dalece hitlerovské vedení spoléhalo na vliv "Katyňského masakru" na antihitlerovskou koalici potvrzuje i korespondence k této otázce mezi velitelem SS Himmlerem a ministrem zahraničí Ribbentropem:

22.4.1943. Hlavní stan. Himmler Ribbentropovi o otázce pozvání generála Sikorského do Katyně:

"Pokud jde o otázku Katyňského lesa, napadlo mě, zdali bychom nepostavili Poláky do bezvýchodného postavení, jestli bychom pozvali přes Španělsko pana Sikorského, aby přiletěl do Katyně (za všech bezpečnostních garancí) s jím vybraným doprovodem, aby se osobně přesvědčil o faktech. Je to pouze můj nápad, který snad ani není možné realizovat. Nicméně, chtěl jsem Tě s touto myšlenkou seznámit." Podpis:Himmler.

Odpověď Ribbentropa Himmlerovi : 26.4.1943 Fueschl am See. "Srdečně Ti děkuji za dopis z 22.4.1943, ve kterém zvažuješ, zda by nám nestálo za to pozvat generála Sikorského do Katyně. Uznávám, že se mi z počátku tato myšlenka jevila jako velmi přitažlivá, nicméně existuje základní usnesení o přístupu k řešení polského problému, které nám neumožňuje kontakt s premiérem polské emigrantské vlády a které je natolik relevantní, že ho nelze obejít ani ve prospěch tak důležité propagandistické akce." Podpis: Ribbentrop.

Z korespondence dvou nacistických bonzů vyplývá naprosté přesvědčení o tom, že by si Sikorski v případě pozvání nedovolil nepřiletět do Katyně. Svědčí to pouze o jediném. Sikorski byl Himmlerovým agentem. Kdy byl získán ke spolupráci by mohli potvrdit Američané a Angličané. Sikorského získali Němci ke spolupráci zřejmě do listopadu 1939, kdy polská vláda vyhlásila válku SSSR. Angličané hledali dlouho agenta, který zradil Němcům termín vylodění britského výsadku v Norsku, což by jim umožnilo zajistit bezpečnost námořních tras podél skandinávského pobřeží. Hitler předešel Angličany pouze o několik hodin, díky Sikorského informaci. Kromě Sikorského nikdo o výsadku nevěděl. Není třeba dlouze bádat nad tím, kdo Sikorského zabil na jaře v roce 1943.

Nehledě na úsilí politického vedení SSSR a osobně J.V.Stalina "spojenci" z antihitlerovské koalice USA a Velká Británie nespěchali s otevřením druhé fronty. Poslední údaje svědčí o tom, že "Katyňská karta" hitlerovců, aktivně podporována polskou emigrantskou vládou v Londýně, nejen ovlivnila odklady otevírání druhé fronty, ale zpozdila konečnou porážku Německa a jeho kapitulaci.

Katyňský případ se zdál být po mnoho desetiletí jasný. Do nástupu Gorbačova k moci, kdy v SSSR ještě žili svědci katyňského zločinu, se nikdo neodvážil výsledky vyšetřování napadnout. Pak došlo ke změně. Nová polská vláda i ruští antikomunisté dosáhli toho, že všechna sovětská vyšetřování byla odmítnuta a nahrazena tvrzeními připravenými Goebbelsem. Zpráva Sovětské komise pro vyšetřování zločinů německých nacistů na sovětském teritoriu, vedené presidentem Akademie lékařských věd Burděnkem, celou záležitost plně objasnila. Likvidaci Poláků v Katyni provedly německé bezpečnostní síly tak, aby mohly z tohoto zvěrstva obvinit NKVD (ministerstvo vnitra). V srpnu 1941, několik měsíců po zahájení bleskové války proti SSSR, obsadil Wehrmacht Smolensk a zajal všechny polské generály a důstojníky, zajatce Rudé armády, soustředěné ve třech zajateckých táborech v okolí Smolenska. Sovětská obrana se pod německým náporem hroutila a vojska Rudé armády často ve velkém zmatku ustupovala na východ. Nebyl čas se o polské zajatce starat a evakuovat je. Německá popravčí komanda, zařazena do druhého sledu za frontovou linií, jejichž hlavním úkolem byla likvidace komunistů, politických pracovníků, Židů a Poláků, tyto polské zajatce povraždila. Tisíce těl pohřbila v hromadných hrobech v Katyňském lesíku u silnice Smolensk-Vitebsk na břehu Dněpru. Pracovníci sovětského ministerstva vnitra NKVD měli, podle německého tvrzení, povraždit polské důstojníky v Katyňském lesíku, výletním místě obyvatel Smolenska, nacházejícím se asi 15 km západně od Smolenska, v místě zvaném Kozí hůrky, na jaře roku 1940. Hromadné hroby byly nalezeny v prostoru, ve kterém byl, až do přepadení SSSR 22.června 1941 pionýrský tábor, s pevnými podsadami pro postavení stanů, hospodářskými budovami, včetně kuchyně, ve které se pro pionýry vařila strava. Asi 200 m od pionýrského tábora, na břehu Dněpru stálo velké rekreační středisko pro pracovníky sovětského ministerstva vnitra, volně přístupné veřejnosti. Vzdálenost od Dněpru k hlavní silnici Smolensk - Vitebsk, kde se nacházel pionýrský tábor a rekreační středisko a nyní masové hroby, činí asi 1 km. Celý prostor byl, vzhledem k poměrně řídkému lesíku příměstského parku, viditelný z hlavní silnice. Pokud by Sověti chtěli postřílet polské důstojníky, určitě by si nevybrali prostor v blízkosti hlavní silnice, na místě, kde byl pionýrský tábor a rekreační středisko, když o pár kilometrů východněji se nacházejí hluboké lesy, kde by hroby nikdo až dosud nenašel.. V bývalém rekreačním středisku NKVD zřídil Wehrmacht štáb 537.spojovacího pluku skupiny armád "Centr"

Prakticky od počátku až do ústupu v srpnu 1943 byl velitelem pluku plk. Friedrich Ahrens, který před Norimberským tribunálem vypověděl, že přesto že žil dlouhou dobu v "zámku"(míněno rekreační středisko) nikdy si nevšiml masových hrobů a byl na ně upozorněn německým patologem Buhtzem, až počátkem zimy 1943. Při tom z masových hrobů, přikrytých pouze metr a půl silnou vrstvou zeminy, (pokud by tam byly od jara 1940) musel vycházet mrtvolný zápach. Tribunál se však takovými detaily nezabýval. Norimberskému tribunálu předložila obvinění z masakru polských důstojníků sovětská strana. Tribunál odmítl sovětské svědky a vybral si, na základě doporučení německého obhájce, tři německé svědky, důstojníky, kteří se pravděpodobně podíleli na popravách Poláků. Nakonec obvinění Německa ze spáchání válečného zločinu odmítl pro nedostatek důkazů. Již v roce 1952 americký soudce Tribunálu, Robert H. Jackson přiznal, že k odmítnutí kauzy "Katyň" dostal příkaz od své vlády.

Propagační show
Slábnoucí svazek fašizující Evropy s Německem měla upevnit idea antisemitismu. Hitler zdůrazňoval, že postřílení mnoha tisíců Poláků mají na svědomí sovětští Židé a zorganizoval v katyňském lese propagační show. Do Katyně byla vyslána mezinárodní komise v čele s již jmenovaným německým patologem prof. Buhtzem. Pod jeho vedením byly otevřeny hromadné hroby, v nichž bylo údajně nalezeno velké množství osobních dokladů, neodeslaných dopisů a deníků popravených. K jejich převozu bylo prý třeba velkého nákladního auta. Měly potvrzovat, že Poláky postřílely, na naléhání židobolševiků, popravčí čety sovětského ministerstva vnitra. Věrohodnost akce pak zajišťovali předem instruovaní svědci - ruští kolaboranti, jejichž svědectví byla německou propagandou široce publikována. Později, když Spojenci dali Němcům najevo, že válečné zločiny nebudou nikomu prominuty, by se zdálo logické, že Němci budou ochraňovat profesora Buhtze, svědky i objevené dokumenty jako jediné důkazy jejich neviny. Co se však nestalo. Když začali Spojenci vyhledávat svědky i listinné důkazy, zjistili, že na příkaz z Berlína byli všichni svědci, včetně profesora Buhtze, těsně před kapitulací zastřeleni a dokumenty spáleny. Lékaři - patologové, ze kterých byla složena tzv. Mezinárodní komise pocházeli z 12ti států, německých satelitů. Jediným neutrálním patologem byl dr. Naville ze Ženevy. Protektorát Čechy a Morava představoval patolog profesor MUDr František Hájek. Není třeba pochybovat o tom, že se účasti v komisi nemohl vyhnout, jinak mu hrozil trest smrti. Zkoumání mrtvol probíhalo 29. - 30.dubna 1943. Závěrečný protokol, ve kterém se uvádí, že osoby byly povražděny na jaře 1940, byl zpracován dr. Buhtzem a všichni patologové byli nuceni ho potvrdit svým podpisem. Ihned po osvobození v roce 1945 napsal profesor Hájek knihu s názvem "Důkazy katyňské", ve které vysvětlil jak byl spolu se svými kolegy donucen k podpisu protokolu na neznámém vojenském letišti a co by mu hrozilo, pokud by odmítl podepsat. Rovněž zdůraznil, že mrtvoly ležely v zemi nejdéle rok a půl. Přestože šlo o velmi vlhký terén, uniformy, boty, noviny i tabák, který měly mrtvoly u sebe byly v dobrém stavu. V žádném případě nemohly být pod zemí tři roky, jak uváděli Němci.

V Ruském státním vojenském archivu je uloženo velké množství originálních protokolů z výslechů německých vojenských zajatců pracovníky vojenské kontrarozvědky SMĚRŠ, ve kterých vyslýchaní zajatci potvrdili svou osobní účast na popravách polských zajatců v Katyni na podzim roku 1941.V archivu "Židovského vědeckého institutu" v New Yorku je uložen originál zprávy velitele "Einsatzgruppe A" přidělené ke štábu Skupiny armád "SEVER", dr. Brigadeführera SS Franze Stahleckera (na počátku okupace velitele policie v Praze), který ve zprávě svému nadřízenému Reinherdu Heydrichovi o výsledcích činnosti za poslední čtvrtletí roku 1941 uvádí:...Splnil jsem hlavní úkol, vydaný mé skupině, vyčistit Smolensk a jeho okolí od nepřátel říše - bolševiků, Židů a polských důstojníků. (Kopie by měla být uložena v archivu "Svazu bojovníků za svobodu").

Situace s katyňským podvodem po rozpadu SSSR
Vojenská prokuratura vyhledala v archivech osobní doklady všech polských zajatců a zjistila, že byli na jaře 1940 odsouzeni zvláštním soudem a bez ohledu na utajené vyšetřování veřejně prohlásila, že Poláky povraždili Rusové. Poláci prý byli odsouzeni k trestu smrti zvláštním soudem. Záměr byl splněn. V Polsku, kde čekalo 800 tisíc lidí, až soudy v SSSR začnou projednávat vyplacení kompenzací za jejich postřílené příbuzné, zavládlo uspokojení.

Posléze se ale ukázalo, že zvláštní soudy nemohly v roce 1940 odsoudit nikoho k trestu smrti, ale pouze k osmi letům nucených prací. Potvrdilo se s definitivní platností, že Poláky povraždili Němci. Po rozpadu SSSR jmenoval Jelcin ředitelem Státního archivu Ruské federace svého přítele ze Sverdlovska, historika, antikomunistu Rudolfa Pichoju. Tím začala další fáze boje s ruskými komunisty. Pichoja rozhodl o zhotovení falešných dokumentů potvrzujících odpovědnost Beriji a politbyra. Padělky byly předloženy ústavnímu soudu, projednávajícímu obžalobu proti KSSS.

Chyby, kterých se dopustili padělatelé, byly ale příliš zjevné. Právní zástupce KSSS, advokát Slobodkin, na místě dokázal soudcům ústavního soudu, že rozhodující tzv. Berijův dopis s datem 5. března 1940, který měl být ještě tentýž den projednán politbyrem VKS(b), je padělkem - nejen proto, že to z procedurálního hlediska nebylo možné. Dopis především není napsán na předtištěném tiskopisu, a přestože je označen jako přísně tajný, chybí mu číslo jednací.

Další dokument "Rozhodnutí politbyra VKS(b)", schvalující příkaz k likvidaci polských důstojníků, s datem 5. března 1940, má číslo jednací P13/144. Číslo 144 označuje pořadí projednávaných otázek. Pokud by politbyro věnovalo každému problému jen pouhých 10 minut, muselo by 5. března 1940 jednat nejméně 24 hodin.

Později bylo zjištěno dalších 50 příznaků padělání dokumentů. Ruský tisk o skandálu u ústavního soudu mlčel. Uvedl pouze, že existují dokumenty potvrzující ruskou vinu...

Situace se pro ruské antikomunisty zkomplikovala ještě tím, že ihned po předložení padělaných dokumentů ruskému ústavnímu soudu předal Pichoja jejich ověřenou kopii ve Varšavě prezidentovi Lechu Walesovi. Euforie, která následovala, byla krátce nato zchlazena zprávou o odmítnutí padělaných dokumentů ruským ústavním soudem. Polské vedení, které již zveřejnilo přijetí dokumentů, nemohlo sdělit veřejnosti pravdu.

Rozhodlo se proto, že vytvoří kopie Berijova dopisu, ve kterých nebude uvedeno datum 5. března 1940, předpokládajíc, že další chyby, kterých se dopustili padělatelé, nebudou nalezeny. Miliony kopií - sice úředně ověřených, ale padělaných dokumentů - byly poskytnuty polské veřejnosti jako důkaz potvrzující vraždy jejich spoluobčanů a příbuzných Sověty.

Ruští antikomunisté pochopili, že se paděláním dokumentů, které neuzná žádný soud, dostali do slepé uličky a radili svým polským kolegům, aby celou situaci s dokumenty vedli do ztracena. Polská antiruská i antikomunistická propaganda však již v té době jela na plné obrátky. Všechno se navenek zdálo být v pořádku do května 2008, kdy advokáti příbuzných zavražděných polských zajatců začali podávat žaloby u moskevských soudů s požadavky na finanční odškodnění.

K podání žaloby stačily prosté kopie dokumentů. Avšak při projednávání případu musí být soudu předloženy originály nebo ověřené kopie týchž dokumentů, které předal Pichoja 14. října 1992 Walesovi.

V padělaných dokumentech je ale příliš mnoho snadno zjistitelných chyb. Apriori bylo zřejmé, že je ruské soudy odmítnou. Poláci se však nevzdali Přes 70 žalob příbuzných polských důstojníků zkoumá nyní Evropský soud pro lidská práva, do jehož jurisdikce náleží i Ruská federace, jako členský stát Rady Evropy. Pokud by soud rozhodl v jejich prospěch, lze předpokládat, že se polští advokáti, posílení rozsudky, znovu obrátí k ruským soudům. Pokud by Ruská federace byla pod vnějším tlakem byla nucena ustoupit, což se nezdá pravděpodobné, musela by Polákům vyplatit přes 100 miliard USD.

Již několik let pracuje v Rusku komise Státní Dumy, které se podařilo, přes odpor antikomunistů vyvrátit pochybnosti o tom, že katyňský masakr způsobili Němci. V archivech našla komise výpovědi svědků, z toho mnoha příslušníků německých popravčích čet. Zjistila, že mnoho Poláků, se seznamů popravených, donedávna žilo. Komise znovu potvrdila i údaje o falsifikaci archivních dokumentů ÚV KSSS, které nyní leží v archivech ruského prezidenta. Frakce ruských komunistů ve Státní Dumě nyní požaduje, aby Generální prokurátor Ruské federace obnovil vyšetřování katyňské kauzy. Současně s tím i žádá zahájení vyšetřování osudu 80 - 120 tisíc Rudoarmějců, zajatých Poláky v roce 1920, po neúspěšné operaci později popraveného maršála Tuchačevského. O masakru byl komunisty natočen i film s názvem "Polský kříž Rusku", který je možné shlédnout na stránkách kprf.ru.

Co o masových hrobech v Katyni uvedl 29.června 1945 New York Times pod titulkem:

"Ukázalo se, že historka s katyňskými hroby je děsivý podvod"

Stockholm, Švédsko 28.červen

Historka s hromadnými hroby v Katyni, která vyvolala před dvěma léty světovou senzaci byla propagandistickým trikem inscenovaným Goebbelsem a Ribentropem k vyvolání rozporů mezi Ruskem a jeho západními spojenci, uvádí se ve zprávě obdržené speciálním kanálem. Zpráva byla dnes večer podpořena i sdělením z Osla.

Himmlerův blízký spolupracovník, Brigadeführer SS Schellenberg uvedl minulé úterý během svého výslechu ve Spojeneckém štábu v Německu: že 12 000 osob bylo odebráno z německých koncentračních táborů a převlečeno do starých polských uniforem, aby vypadali jako polští důstojníci.

Dnes večer přišla potvrzující zpráva z Osla, kde Erik Johansen, nedávno repatriovaný vězeň koncentračního tábora Sachsenhausen v Německu popisuje výrobu falešných identifikačních materiálů pro mrtvoly v katyňských masových hrobech. Johansen uvádí, že zvláštní sekce koncentračního tábora byla kompletně izolována a střežena esesmany. V sekci pracovalo 40 až 60 židovských vězňů, vybraných k falšování dokumentů. Aby doklady byly dokonalé, byli vybaveni nejlepší světovou optikou. Vyráběli osobní doklady, dopisy atd. včetně náprsních tašek, které upravovali chemikáliemi tak, aby vypadaly jako opotřebované. Před kapitulací byly všechny stroje, nástroje, optika i používaný materiál zničeny a židovští specialisté povraždění, aby tajemství nebylo odhaleno. (Doslovný překlad přiložené kopie článku.)

Poznámka: Walter Schellenberg (1910 - 1952) byl od roku 1944 šéfem německé zahraniční rozvědky, osobním zmocněncem a přítelem velitele SS Heinricha Himmlera. V Norimberském procesu svědčil proti svým šéfům a spolupracovníkům. Byl odsouzen k pouhým šesti létům vězení. V roce 1951 byl ze zdravotních důvodů propuštěn. Podle studie Reinharda Doeriese, odborníka ve věci Schellenbergových výslechů, se záznamy z těchto výslechů z amerických národních archivů ztratily. (Dorries napsal knihu "Hitler´s last chief of foreign intelligence: Allied interrogation of Walter Schellenberg" - "Hitlerův poslední šéf zahraniční rozvědky: spojenecké výslechy Waltra Schellenberga" - vydanou v Londýně 2003 nakladatelstvím F. Cass.)