Petice proti obsazení resortu školství Jihočeského kraje KSČM

http://ihalo.cz/articles/view/1576206

Jan Keller. FOTO - Haló noviny/Karel RŮŽIČKA
Vystoupení sociologa a publicisty prof. PhDr. Jana KELLERA, CSc., na Vratimovském odborném semináři 24. listopadu 2012

Vratimovský seminář - Keller

»Co naznačují volby« - Ve svém příspěvku budu mluvit o výsledcích voleb a o tom, že ukázaly především tři věci:

Za prvé, pravice nemá program. Jejím jediným programem bylo parazitování na státu, a stát už je rozkraden.

Za druhé, levice nezvítězila proto, že by ji podpořilo výrazně více lidí než v minulých volbách, ale proto, že stoupenci pravice tentokrát k volbám většinou nepřišli.

Za třetí, a tomu třetímu bodu se budu věnovat nejobsáhleji, protože si myslím, že je do budoucna nejdůležitější - mladí lidé odmítají ve své většině levici, i když právě jejich generace nejvíce doplatí na pravicovou politiku.

Pravice už nemá co nabídnout

Nejdříve k prvnímu bodu - pravice už nemá co nabídnout. V podstatě se pravicové strany zhruba dvacet let řídily velice jednoduchou strategií. Nadávaly na stát, a přitom se snažily na státu parazitovat, jak to jenom šlo. Přichytily se na státní orgány, kterými kolují peníze daňových poplatníků, a pouštěly jim žilou.

V 90. letech měly pravicové strany ještě velký prostor, protože zprivatizovaly během té doby majetek za 1780 miliard korun. Dnes už skoro stejné výše dosahuje státní dluh. To je jeden z důvodů, proč máme dluh o tolik nižší než Řekové, protože Řekové se zadlužovali už v 90. letech, zatímco my jsme v 90. letech teprve pod cenou prodávali majetek.

Kdybychom neměli co rozdat, tak by náš dluh dneska tvořil dvojnásobek HDP, než tvoří v současnosti. Když byl vyčerpán tento zdroj, našel se další zlatý důl - privatizace veřejného sektoru. Vyžadovalo to změnu taktiky: namísto tunelování nastoupila korupce.

Oproti 90. letům zde však byl jeden velký rozdíl - zatímco předtím se bralo z majetku, který zdánlivě nepatřil nikomu, privatizace státu a jeho funkcí se začala výrazně dotýkat peněženek občanů. V tom okamžiku ODS dokralovala, i když to ještě neví.

Stát můžete dojit, jen když jsou k tomu vhodné polštáře. Polštář v podobě státního majetku už zmizel a polštář v podobě ekonomického růstu a plných peněženek občanů si svou politikou pravice sama zničila.

To je jedna zpráva, ta druhá je snad ještě smutnější - levice zvítězila proto, že voliči pravice nepřišli volit.

Výsledek krajských voleb nevypovídá ani tak o síle levice, jako spíše o rozkladu pravice. Je pravda, že KSČM získala více hlasů než všechny tři strany vládní koalice dohromady. Na druhé straně tady byl propad ČSSD.

Audio: Celá přednáška Jana Kellera na Vratimovském semináři

Je těžké porovnávat volby do parlamentu a volby krajské, nicméně oproti volbám z roku 2010 ztratila ČSSD zhruba 40 % hlasů. Ovšem pravicové strany ztratily ještě více. ODS ztratila oproti parlamentním volbám z roku 2010 dvě třetiny hlasů. TOP 09 dokonce přišla o zhruba 80 % voličů. Věci veřejné získaly fakticky nulu (0,25 %). Strana LIDEM získala dvě nuly. A už tam zůstane.

Volby ukázaly, že vůči Nečasově vládě ochladla i většina těch, kdo volili ještě přede dvěma lety pravicově. Existuje několik vysvětlení této situace, která se vzájemně nevylučují. Mnozí z těch, kdo volili pravicové strany, si neuvědomili, do jaké míry postihnou vládou prosazované reformy i je samotné.

Do této kategorie patří velká masa příjmově průměrných občanů, kteří si svou volbou pro pravici obvykle dosvědčují, že nejsou žádné »socky«.

Nečasova vláda jim předvedla, že je schopna z nich během krátké doby »socky« udělat. Druhou kategorií zklamaných voličů pravice jsou lidé, kteří jsou na tom po materiální stránce výrazně nadprůměrně (5-10 % populace) a vyznávají neoliberalismus.

Zazlívají zprava Nečasově vládě, že zvyšováním daní pošlapává svoji vlastní ideologii.

Třetí skupina otrávených pravicových voličů nedokáže překousnout, že úsporná politika je prakticky nesmyslná, pokud není doprovázena bojem proti korupci. Nemalá část dosažených úspor, jak víme, mizí v kapsách kmotrů, proti kterým je Nečas v lepším případě bezmocný, v případě horším jim uvolňuje prostor.

Levice by ovšem neměla příliš oslavovat. Jak víme, dvě třetiny voličů k volbám nepřišly. Nepodpořili vládu, ale nedůvěřují ani ostatním stranám. Levice zatím není schopna učinit konec asociálním reformám. Pokud budou reformy odpískány, pak díky dezerci voličů pravice.

A teď k tomu, domnívám se, nejpodstatnějšímu bodu.

Vztah mladých lidí k levici

Mladí lidé (ne všichni samozřejmě, je to míněno statisticky) odmítají levici, i když právě jejich generace nejvíce doplatí na pravicovou politiku. Právě to je snad největší paradox dnešní doby a problém naší politické scény. Levici se nedaří získat ve výraznější míře hlasy mladých lidí.

Z pragmatického hlediska by bylo možné nad tím mávnout rukou, protože víme, že populace bude stárnout a budou přibývat starší věkové kohorty, a ty budou volit levicově. Naopak mladých voličů bude rok od roku ubývat.

Proto někteří politici navrhují, aby se snížil věkový práh voličů na 16 roků, protože mladí voliči jsou převážně pravicoví a pravici by tím přibylo zhruba 100 tisíc hlasů. Ale ani to by jim nepomohlo, protože mladé kohorty budou slabé a bude výrazně narůstat počet lidí v předdůchodovém a důchodovém věku, a tito lidé budou tlačeni okolnostmi k tomu, že budou volit levici, i když dříve volili pravicově, protože jinak by ty tlaky prostě nepřežili.

Takže je před námi velký paradox: starší voliči svým odporem proti reformám tak, jak jsou prosazovány, vlastně zachraňují mladé, kteří o to vůbec nestojí. Vůbec si totiž neuvědomují, co je čeká. Měl jsem příležitost o tom s mladými lidmi diskutovat a oni většinou nestojí o to, aby jim to někdo vysvětloval. To je na tom úplně to nejhorší.

Když si vezmeme dnešní mladé lidi ve věku 15 až 25 let – v jaké budou situaci? Tato generace buď ještě v listopadu 1989 nebyla na světě, anebo měli jeden či dva roky. Dnes jsou zhruba ve věku revolučních studentů roku 1989.

Je tady ovšem jeden podstatný rozdíl. Mezitím se ustavil nový systém a strategicky významné pozice ve veřejném i soukromém sektoru jsou obsazeny především střední generací – generací revolučních studentů z roku 1989.

Dnešní mladí si to neuvědomují. Žijí ve svém vlastním světě a širší souvislosti je, bohužel, v naprosté většině vůbec nezajímají.

Ti z kohorty 15-25 let, kteří studují na středních školách, jsou prakticky všichni studenti a ti, kteří mají nad 18-19 let, do 25 let, studují ze dvou třetin na školách vysokých. Všichni – středoškoláci i vysokoškoláci mají velice vysoká očekávání a myslí si, že budoucnost patří jim, protože o té budoucnosti jim toho jejich učitelé moc neřeknou.

Před posledními volbami byli tito mladí štváni proti seniorům. Ve skutečnosti jim v cestě nestojí senioři, ale prostřední generace, která ovládla pole v uplynulých dvaceti letech a ještě zhruba dvacet let bude mít obsazeny klíčové pozice a nejlukrativnější příležitosti.

Mladí v provizoriu

Nejmladší generace je velice sebevědomá, její perspektivy však nejsou příliš dobré. Udržuje si určitou životní úroveň pomocí dvou strategií. Tou první je »rodinná žebrota«, jak tomu říkají Francouzi. Mladí dlouho bydlí u svých rodičů a rodiče jim pomáhají finančně, pomáhají jim také se sháněním práce.

Druhou strategií, jak co nejvíce ušetřit, je, že odkládáte narození svého vlastního dítěte nebo vůbec děti nemáte. Podle posledních údajů výchova dvou dětí od narození do věku 24 let v dnešních cenách při průměrném příjmu přijde dnešní rodinu na zhruba 4 miliony korun. Toto ušetří ti mladí, kteří posunou narození svých dětí a omezí jejich počet na jedno nebo na nulu.

Mladí si neuvědomují provizornost své situace. Mimo jiné se právě oni stanou hlavní obětí navrhované penzijní reformy. Ti, kdož jsou dnes ve věku 15 až 25 let, půjdou do důchodu někdy v letech 2050-2060. Právě v té době bude velice nepříznivý poměr mezi ekonomicky aktivními lidmi a seniory, kteří budou brát důchod.

Ten poměr bude nejhorší v letech 2040-2060. Po roce 2060 se poměr zase zlepší, takže na jednoho důchodce bude připadat dokonce více ekonomicky aktivních než dnes. To znamená, že celá ta slavná penzijní reforma se dělá kvůli letům 2040-2060 (proto od 1. ledna platíme o 4 % více na DPH).

Kritická situace bude tedy zrovna v letech, kdy dnešní mladí ve věku 15 až 25 let, dokonce až 35 let půjdou do penze. Ti, kteří půjdou do důchodu ve 20. a 30. letech 21. století, na tom ještě tak zle nebudou. Smůlu budou mít teprve tehdy, pokud přežijí rok 2040.

Dnešní mladí ve věku 15 až 25, popřípadě 35 let se však nemohou dost dobře zapojit do penzijní reformy, začít si šetřit a doufat, že jim peníze ve fondech zůstanou – s výjimkou části mladých ve věku 30 až 40 let, kterým se dobře daří. Do 30 let to není žádná sláva.

Ti, kdo mají 15 až 25 let, jak už jsem řekl, v naprosté většině navštěvují střední anebo vysokou školu. Stěží si mohou z kapesného či ze stipendia platit na spokojené stáří do soukromých fondů. Dokonce i věková kohorta 25letých až 30letých na tom není nijak slavně.

Stojí na počátku profesní kariéry, což pro mnohé znamená, že mají nízké příjmy a jsou častěji ohroženi nezaměstnaností než ti, co mají nad 30 let. Je pro ně riskantní vstupovat do penzijních fondů, ze kterých ani v případě dlouhodobější nezaměstnanosti nebudou moci vystoupit. Navíc, protože se posunuje věk narození prvního dítěte, je mezi nimi mnoho matek na mateřské dovolené.

A rodiny s dětmi v tomto věku patří k sociálně vůbec nejslabším. Je pěkné, že se u nás říká, že celkově v populaci máme 10 % lidí pod hranicí bídy, ale v kategorii mladých lidí s dětmi je to více než 20 %. Tak vypadá ta část populace, pro kterou by mělo smysl pojistit se co nejlépe na své stáří.

Prostě nemají peníze. Peníze mají ti starší, generace revolučních studentů, kteří to už ale nestihnou, protože jsou moc staří na to, aby se jim to vyplatilo. To jsou klienti, na jejichž příspěvky si brousí zuby soukromé penzijní fondy.

Dnešní mladí budou muset ještě nějakých dvacet a více let čekat, než jim ty lepší pracovní příležitosti uvolní generace revolučních studentů z roku 1989. Tito lidé mají dneska kolem čtyřicítky a do penze půjdou někdy po roce 2035.

V té době ale už bude pro dnešní adolescenty příliš pozdě začít si spořit na stáří, i když se v roce 2035 dostanou k lepším příležitostem ve veřejném sektoru. Budou se blížit věku, kdy začnou být pro trh práce málo perspektivní, takže budou mít zase smůlu.

Zaměstnavatelé dají přednost mladším, než jsou oni, kteří budou mít stejné vzdělání, jako oni. Přitom ti, kteří mají dnes 15 až 18 let, si v případě vlády pravice zaplatí za celoživotní čekání na slušnou práci navíc ještě mastné školné. Ti, kdo jim ta místa obsadili, žádné školné platit nemuseli.

Audio: Odpovědi na otázky ve zvukovém záznamu.

Vláda mladým »fandí«
http://ihalo.cz/articles/view/1576206

Kalouskova a Nečasova vláda, myslím si, musí dnešním mladým opravdu ukrutně fandit........ Zaujal-li vás tento článek, můžete si jeho druhou část přečíst na třetí straně přílohy Naše pravda (páté novinové) buď v tištěné podobě Haló novin (k zakoupení na stáncích), nebo v elektronické podobě na internetových stránkách www.publero.com.