Otevřený dopis ministryni školství proti násilné inkluzi

Zažil jsem to ze všech stran, osobně - na základce ročník rozdělen na "jazykovou" třídu, "sportovní" a "normální". Jsem od přírody nastavený tak, že nejlepší výkony podávám pod tlakem. Být v té "normální" třídě, zklouznu do průměru. Totéž na střední škole, poslední dva roky nás na průmyslovce rozdělili do dvou tříd podle zaměření v praxi, no a na třídu těch, co chtěli na vysokou. Opět mě ta přítomnost v oné třetí třídě táhla a nutila pracovat. Díky tomu jsem pak neměl na vysoké škole v porovnání s absolventy přírodovědných větví gymnázií např. v matematice žádný hendikep.

No a z druhé strany - syn se narodil s mírným postižením, sice s problémy, ale zvládl běžnou základku, ale užíval si šikanu od spolužáků (ta se tehdy tajila, aby škola nebyla špatná), i od jednoho učitele, ale i od třídní jsme se dozvěděli, že se stejně ničím nevyučí. Ano, tříletý obor skutečně nezvládl, dvouleté si dal dva za sebou, oba v pohodě - a hlavně - teď mu bylo už třicet a ihned po obdržení druhého výučního listu nastoupil do zaměstnání. Pracuje za mzdu, kterou by řada jiných třeba pohrdla a šla na pracák, ale pracuje a práce ho baví. 

Naštěstí je velký pohodář, aspoň na venek na sobě nedával na základce nic znát, na speciálním učilišti - fantazie, úspěšný, všechno ho tam bavilo, naprostá pohoda.

Podle mě by to mělo být na osobním rozhodnutí, ale také zodpovědnosti rodičů, lidský život se nedá řídit plošně z Bruselu, ani z Prahy.