Petice proti stavbě obřího ruského kola v Praze

Na skále socha stojí lépe, než na udusané hlíně. Co pak umí podzemní potok, a jak jej přeložili, by mohla vyprávět nejmenová šikmá věž někde v Itálii, před dvaceti stoletími na břehu moře.

Stavitel rhodského kolosu,  Chárés z Lindu, postupoval tak, že tak, že napřed postavil sokl. Pak stavbu obkružoval tunami písku a štěrku, aby zakryl dosavadní podobu.

Otázka zní, co se pak stalo s obkružujícím materiálem. Zbývaly ještě peníze na jeho odvezení? A vůbec: odkud jej brali zezačátku?  Docela dobře mohlo být, že po dokončení písek a štěrk jednoduše rozhrnuli do okolí, beztak  byl původně nejspíš  z pobřežní pláže.

Jeho postup má něco do sebe. Zdá se nabízet určité výhody, potřebujete-li pod sochou vyměnit podstavec.

       Sokl sochy může být nejtrvanlivější částí celé stavby.  Ten z římského kolosu,  z cihel a betonu, vydržel až do 20. století, kdy byl zbourán. A tak, i když se uvádí, že v r. 1330 nezbylo po rhodském kolosu ani stopy,  není na druhou stranu důkazu o tom, že zmizely i základy jeho soklu. Ty mohou být i dodnes před našima očima. V podobě jakési masívní okrouhlé struktury, zdánlivě málo racionální.

Pokud pod kolosem proplouvaly lodě, mělo by to být na pobřeží. Jistěže nedaleko přístavu. Archeologickými postupy by se možná dalo jeccos najít. Zvýšená koncentrace železa, mědi a tak.