Ruští komunističtí poslanci navrhli, aby vojáci, kteří okupovali Československo v letech 1968-1989, získali statut veterána.

Samozřejmě mě v první chvíli popadl vztek. Zažil jsem ten arogantní velkoruský nájezd na vlastní kůži. Pokud jste neviděli zastřeleného bezbranného člověka, mohu vám ten obrázek hezky vymalovat: vedle vás někdo běží. Jako vy. A pak najednou se zastaví. Opravdu biblicky. Jako solný sloup. Potom padne a je mrtvý. Je mu tak dvacet let. Zabili ho za to, že dal otevřeně najevo nesouhlas s okupací své vlasti. Zastřelili ho jako obtížného psa, geroji. Bohatýři. Pche.

Jenomže pak se člověk nadechne a dá si ten ruský komunistický návrh napodruhé: vždyť oni vlastně z jejich sovětského hlediska mají pravdu. Z pozice imperialistického, totalitního, ideologicky fanatického státu byli zcela v právu. Rok 1968 u nás skutečně nebyl pouze nějakou naivní touhou po opravě socialismu v sovětské podobě. Sociální demokracie se pokusila obnovit coby strana. Stejně tak se snažil zasáhnout do veřejné politické diskuse i Klub angažovaných nestraníků. Též K 231, sdružení lidí, jež odpudivý režim v padesátých letech zavíral a vraždil. Byl ohrožen komunistický monopol na moc.

Také byla zrušena cenzura.
Po desetiletích se začala říkat pravda.
Cítili jsme ve vzduchu svobodu.

A svoboda, to nikdy nebyla právě sovětská, velkoruská káva. Už tradičně Kreml nemá tuto dámu v oblibě. Pozoruhodné je, že ji nesnášejí nejen v řadách carské a bojarské „věrchušky“, ale i mnozí poddaní burlaci a mužici. Mají to tam tak zařízeno a asi se v tom cítí dobře.

My jsme pro ně tehdy byli kolonie. Či lépe řečeno, takový „studený“ protektorát. Konec konců z hlediska Němců vlastně měli nacisté svoje právo na represe za československé potrestání Reinharda Heydricha. Na gestapácké manýry. Že to pro nás a pro každého normálního člověka bylo do nebe volající svinstvo, nebylo pro „nadrasu“ důležité. Oni vedli válku a my byli určeni za jejich otroky.

V podstatě stejné bylo naše postavení vůči poválečné Moskvě. Ujařmená země. Nevolníci, kteří mají jediné právo: klanět se. Holdovat carským či generáltajemnickým rozhodnutím. Občas jsme zašpitli pokornou prosbu o možnost říci alespoň „Nevím“, když „Ne“ byla otevřená zrada. Tak na nás ze Sovětského svazu, státu, jehož nástupcem je současné Rusko, nahlíželi.

Proto se samozřejmě cítili v právu zarazit nás, když jsme najednou chtěli svobodu. Oni té touze dost dobře nerozuměli. Nevěděli, co to je. Člověk, který touží po svobodě, je v Rusku už tradičně zrádce.

Proto nehubujte ruské komunisty, že žádají pro okupantské vojáky mimořádný statut. Z jejich hlediska je to skutečně oprávněné.

Ovšem my bychom měli pociťovat jiné oprávnění. Když kvůli ničemu jinému, tak pro onoho mládence, který u budovy pražského rozhlasu běžel a najednou se navždy zastavil. A padl.

Měli bychom očekávat, jak se k tomu vyjádří náš prezident, naše vláda, naši politici. I my sami. Jestliže v Rusku chybí geny úcty ke svobodě člověka i národa, my si nyní ověříme, zda jsme běhu času neztratili poselství alespoň jakéhosi svobodného myšlení a vědomí sebeúcty. Pokud k návrhu ruských komunistů my a naši zvolenci budeme mlčet, nebo vyjadřovat se uhýbavě, pak jsou pravdivé obavy některých, že naše společnost je maligně zasažena viry kolaborantství, které tu tolik rozkvetlo po srpnu 1968.

Respektovat jejich právo na z jejich hlediska legitimní návrh je respektem ke svobodě. Nevyjádřit svůj názor na tuto z našeho hlediska hanebnost je zbabělost a výraz nedostatku svobodomyslnosti.

Jestli se nepostavíme, nenadávejme v budoucnosti ruským komunistům. Nadávejme sobě.