#85382: - Gratulujeme! 

T. Halík je synem otce, který v roce 1918 demonstrativně vystoupil z katolické církve a od roku 1945 do roku 1953 pracoval na Ministerstvu informací (de facto ministerstvu cenzury), tedy v nejhorších letech, kdy byla tímto úřadem naprosto zlikvidována svoboda tisku a svobodného projevu. V roce 1954 (sic!) se Halíkův otec stává editorem díla Karla Čapka, tedy v době, kdy Čapek byl komunisty považován za nepřátelského spisovatele. Kde se vzala ta vyvolenost?

Sám Tomáš Halík pak dílo otce vydává v roce 1976 (sic!). Kdo asi tak mohl v době tvrdého normalizačního utahování šroubů publikovat? Režimu nepřátelské osoby rozhodně ne!

Halík v roce 1972 píše svou v podstatě jedinou samostatnou „odbornou práci“, a to „Křesťanství jako utopie“. Byl za ni oceněn Ústavem ateismu. Podle svých slov však konvertoval koncem 60. let ke křesťanství. Co mu tedy lze vlastně věřit?

Normalizační kariérista

Normalizační politika KSČ tvrdě postihuje odpůrce, zejména však reformní komunisty. Rozsáhlé personální čistky se týkají zejména organizací, které umožňovaly vycestování do zahraničí a které byly pod tvrdou kontrolou StB. Vyhození jsou nahrazováni lidmi, kteří jsou ochotni – pod heslem „není čas na hrdinství“ – sloužit novému režimu.

Halík neváhal a zaměstnal se v letech 1972-1975 v Chemoprojektu! (V této instituci se bez vědomí StB nevyčural ani vrátný – zahraniční úkoly, moře citlivých údajů). Zároveň přednášel v Chemapolu („proslulý“ podnik zahraničního obchodu).

V roce 1975 Halík povýšil a začal pracovat jako psycholog (doklady o tomto jeho vzdělání chybí) na Institutu Ministerstva průmyslu České socialistické republiky, kde připravoval vedoucí! kádry (de facto řadu polistopadových tunelářů). Zůstal tam až do roku 1984. Během této doby publikoval s jistým Kuchyňkou práci, která posloužila mj. i Vysoké škole SNB. Ale i tady se v podstatě pouze připodepsal, neb koncepčně pracovat Halík nikdy neuměl.

Pak se stává psychterapeutem na Protialkoholním oddělení Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice UK, kde přečká až do převratu.

Halík odsouhlasil posrpnovou politiku strany a agilně plnil vše, co komunistům na očích viděl. Zastupoval vedoucího Brigády socialistické práce, byl důvěrníkem ROH, absolvoval podnikové školení pro nestraníky a dvouleté studium stranického vzdělávání a dokonce vzorně zahajoval školení nestraníků.

V NDR absolvoval kurs soc. psych. výcviku. Zahrál si také roli psychologa ve filmu normalizačního režiséra Jireše (Katapult).

Odmítl podepsat Chartu 77, nikdy se neúčastnil žádného protikomunistického hnutí, nepodepsal žádný protistátní dokument. Jako údajně tajně vysvěcený kněz sloužil první mši v roce 1990. Proč tedy byl (jestliže byl) vysvěcen na kněze.

Po listopadu 89

Halík se pokouší intenzivně pronikat do církevního prostoru. Přímo do politiky nemluví, ale je známý tím, že neustále zkoumá, co kdo ví o jeho minulosti. Rád by dělal kariéru, ale bojí se svého stínu. Pro nové vedení církve je podezřelý ze spolupráce s StB, ale podobných podezření je všude kolem tolik, že mu v tomto ohledu nakonec nikdo moc pozornosti nevěnuje. Stane se generálním sekretářem České biskupské konference, prezidentem České křesťanské akademie, kterou založil prof. Zvěřina (Docházel přece před listopadem do podzemních teologických kroužků.) a učí na Katolické teologické fakultě. Pokouší se hezky po estébácku diskreditovat svého odpůrce prof. Wolfa coby psychicky nemocného člověka. Nakonec však musí opustit fakultu (jeho názory jsou v rozporu s učením církve) a je fakticky vyhozen i z pozice gen. sekretáře ČBK.

Soustředí se proto na „akademickou“ kariéru. Má totiž pocit, že se vrátí éra 1. republiky a on by mohl být oním profesorem, jenž má plat na úrovni ministra a zásadním způsobem hovoří do věcí veřejných. Postupně se tedy stane stane docentem a profesorem. Připíná si tituly a doufá, že v tom spočívá všechna moc a sláva. Je tu však jeden problém. Není schopen sepsat řádnou odbornou práci, jež by byla alespoň na domácí scéně respektována. Stane se tedy profesorem sociologie, aniž by kdo znal nějakou jeho seriozní odbornou práci, sociologický výzkum ... Tváří se jako teolog a psycholog, ale důkazy nalézt nelze. Jde tak daleko, že nakonec sám sebe označí za filozofa. Při zoufalé úrovni analytického a syntetického myšlení Halíka, jeho neschopnosti vypořádat se s elementárním zákonitostmi přírodních věd, je tato sebeprojekce opravdu hodně tragikomická.

Nakonec najde východisko. Začne psát knihy o sobě, jež jsou protkány citáty moudrých (on sám si žádnými vlastními názory moc jistý není). Knihy a jejich překlady jsou bohatě dotovány (zejména z Německa, neboť Halík ostře hájí zájmy Sudetských Němců a EU a nadbíhá v Německu kdekomu), a tak nehrozí žádné riziko pro nakladatele. Kniha vždy vyjde za dotační peníze a Halík z ní dostane svůj příjem (jedna z odměn za veřejné politické vystupování). V knihách se neustále opakuje a vydává každý rok jednu (jak pravil kritik: vždy se jedná o několikrát použité ponožky). Jednoho dne se osmělí a trik vyjde. Přihlásí své knihy jako odborné práce do tzv. RIV a díky tomu dostane na katedru FFUK velmi slušné peníze. Je to evidentní podvod po všech stránkách.

Halíkovi však akademická půda nestačí. Není to pořád ono. Žádné fanfáry, komže, trůny, o kterých tak často snil. Chce být politikem, minimálně prezidentem ČR. Co naplat, že všechny jeho minulostní politické úvahy mají mimořádně infantilní úroveň a jeho prognózy se svojí přesností blíží nule. Je sveřepě přesvědčen o své vyvolenosti. Halík tak dlouho olizuje Havlovi boty, až se dočká veřejně vyřčené věty: Halík by mohl být prezidentem. Od té doby podepisuje jakoukoli petici a dohání to, co jako slouha předlistopadového režimu zameškal. Rád by se zviditelnil i na toaletním papíru. Peníze také nezanedbává a napojí se zejména na penězovody z EU. Vystupuje kde to jen jde, zvláště na církevní i akademické půdě v různých zemích. Nikdo však neví, co tam říká a pro koho to dělá. Zpětná vazba chybí. Víme jen, že všechny jeho cesty jsou placeny a že Halík by nikdy nic neplatil ze svého (další jeho pozoruhodný charakterový rys).

Před rokem se v médiích objevily informace o Halíkově temné minulosti. Halíkovi přátelé zapracovali a tvrdě lobovali za to, aby mu byla udělena Templetonova cena. Zvláště si dali záležet, aby v odůvodnění byla pochválena jeho vylhaná předlistopadová minulost (Templeton sám se dal slyšet, že o Halíkovi nikdy neslyšel.). Dále je oceněna Halíkova práce na poli mezináboženského dialogu. Halík, kromě jednostranných řečí ex katedra, prakticky nikdy žádný mezináboženský dialog nevedl. Brání mu v tom faktická neznalost. Není prostě schopen obstát ve vyhrocené diskusi. Ve skutečnosti totiž nerozumí ani Islámu, ani svému oblíbenému budhismu. A přitom je to tak jednoduché. Nechť religionista konečně napíše odbornou práci. Cena je však doprovozena nemalou finanční částkou. A tak se jistě dočkáme nové odrůdy impotentního Fóra 2000, což je přehlídka ztraceného času a vyhozených peněz.

Halík se v podstatě neustále prezentuje a vnucuje veřejnosti sám. Když jej někam nepozvali a on si myslí, že by tam měl být, požádá oddanou služku, aby mu zařídila pozvánku, protože pak to vypadá, že byl chtěn. Zprávy o svých zahraničních vystoupeních si píše sám a žádá poté Českou křesťanskou akademii, aby tyto jeho zvěsti o sobě sama rozeslala na různé adresy a tím ji objektivizovala. Žena, která tak činí, nikdy na žádné podobné akci nebyla a poslušně na sebe bere odpovědnost za Halíkovu sebeprezentaci.

Halíkova témata a charakter

Halík tvrdí, že akcent na rodinu je nebezpečný a povzbuzuje fašismus (!). Důraz na pouhé občanství, tedy na atomizaci společnosti na jednotlivce, je naopak v pořádku. Halík tak hloupě glorifikuje sovětský model, kdy loajalita k státu byla důležitější než loajalita k rodině. Halík tak dnes prosazuje společnost, jež bude ovládána jeho nadnárodními chlebodárci.

Halík prosazuje multikulturní koncept, který opomíjí tradiční uspořádání naší společnosti. Zbaběle se vyhýbá praktické pomoci pronásledovaným křesťanům, nenávidí slovanské pravoslaví, ale úlisně řeší problémy muslimů v ČR.

Halík je na objednávku ochoten zdůvodnit cokoli proti našemu tradičnímu světu. Nejkřiklavější bylo jeho prosazování bombardování Jugoslávie. Stačilo, aby tento nehorázný zločin podporoval Havel a Albrightová. I v jiných případech však rád zmíní nutnost globalizace a papouškuje, co si zejména Jiří Pehe přeje. Rád volá do zbraně, ale když na něho někdo zadupe, rychle chameleonsky obrací.

Halík se tváří nadnárodně, normální vlastenectví má za neonacismus a fašismus 2. republiky a všechno české mu připadá malé. Opakuje: Neumíme si vládnout sami, a proto nám musí vládnout EU. Tváří se jako součást elit, které jsou nadřazeny místnímu obyvatelstvu. Je však pouhým otrokem oněch samozvaných elit.

Halík obdivuje bohaté a mocné (např. Bakalu). Sponzoroval jej mj. i syn bývalého předsedy vlády ČSR Korčák ml. Rád se nechává vozit limuzínou, působí mu rozkoš překračovat pravidla silničního provozu, neb si tak potvrzuje svojí výjimečnost (sám řídit neumí). Štítí se chudobných, i když o nich s nechutí občas slovo prohodí. Bojí se konfrontace s normálními muži, protože ví, že je psychicky i morálně slabý. Je zbabělý a svoje problémy řeší udavačstvím a kuloárním jednáním.

Halík se bojí konfrontace s lidmi, kteří fundovaně odporují jeho „myšlenkovému“ světu. Vždy utekl před podobnou diskusí, jelikož by vyšla najevo jeho nejistota a nevzdělanost. I při přátelské diskusi, v níž vystupují lidé jemu blízcí, a to v oborech, ke kterým se hlásí, víceméně mlčí, protože se bojí své nedostatečnosti.

Halík je relativně zdatný rétor, jenž nikdy nic relevantního neřekne, klouže po povrchu a vytváří zdání, že ví cosi, co ostatní nemohou postřehnout. V osobním kontaktu však překypuje materiálním konformismem a vulgárností. Jeho neustálé narážky na vliv zednářů mají zjevně působit dojmem, že je součástí mocných, kteří hýbou světem. Tento jeho komplex vytváří koktail: Čapek – pozůstalost – zednáři – jedináček – touha po výjimečnosti - narcismus – matka (o níž nechce mluvit) – touha po kariéře za každou cenu – uzavřenost – úzkost - strach z normálních lidí – nedostatek opravdových přátel - jednání za zády.

Halík se rád vydává za velkého znalce umění. Budiž řečeno, že tato část jeho budování image je mimořádně směšná. Halíkův vztah k múzám je toporný a školometský. Prezentuje to, co bylo tisíckrát řečeno, tedy tzv. prověřené hodnoty. Mne si stařecké strniště a banálně posuzuje umělecký svět od Beethovena po Čapka. Chtěl by být prostě vším.

Halík nerespektuje dogmata katolické církve (zpochybňuje např. posmrtný život Zmrtvýchvstání...). Proč tedy působí jako její kněz? Jaké je jeho skutečné poslání?

Halíkovo nejbližší okolí a několik zrcadel pravdy

Nejdůležitější osobou, se kterou to Halík táhne od 80. let, je jistá RNDr. Scarlett Vasiluková – Rešlová, CSc. (CSc. se udělovalo až po schválení KSČ.) Tato vdaná žena s Halíkem dlouho vytvářela tandem, starala se mu o domácnost a organizovala mu život. Byla to údajně emigrantka, ale před listopadem s ním klidně v ČSSR publikovala článek. Sama měla po listopadu politické ambice, ale byla z toho „pouze“ stáž na Michiganské univerzitě. Dle svých slov jela před listopadem do Říma, aby tam ovlivnila příští jmenování pražského arcibiskupa. V čí prospěch? I ona se katolické víře vysmívá, leč s „katolickým knězem“ Halíkem setrvává dodnes. Dle různých pozorovatelů se jedná o vynucený vztah. Kým?

P. Odilo Štampacha považoval Halík za „to nejsympatičtější Odilo“ a nějaký čas s ním bydlel. Tento samolibý člen dominikánského řádu, odešel ostentativně z katolické církve, veřejně se přiznal k zednářství a začal střídat církve jako boty. Hraje si na religionistu, nejraději se však také vyslovuje k politice, homosexualitě atd. Po teatrálním přiznání se ke svobodnému zednářství mu měl Halík vyhrožovat, že z něj udělají malou rybu. Kdo jsou oni ti, jež tak učiní? K O. Štampachovi existuje také inspirativní svazek StB.

K P. Reinsbergovi se Halík také velmi rád vztahoval, neb byl významnou předlistopadovou církevní autoritou. Halík ho však měl raději až po smrti. Vyprávěl o jejich krásném vztahu, leč farníci P. Reinsberga hovořili jinak. Halík byl pro něho obyčejný oportunista a mimořádně nafoukaný egocentrik.

Také by byl rád, kdyby jej chválil zesnulý P. Oto Mádr, poslední skutečný teolog české katolické církve. On tak však nečinil a považoval jeho narcismus, nafoukanost a nedisciplinovanost za vážnou charakterovou vadu. Halík se pomstil a pohrdavě napsal, že Mádr pocházel z malých poměrů, čímž chtěl dát najevo, že jeho původ je mnohem významnější. Kdo však Halíka zná zblízka ví, že je to buran, který se obléká jako švihák z NDR a na recepci umí překvapit nedůstojnou poživačností a neznalostí etikety. Hraje si na něco, co nikdy tento domažlický syn starých rodičů nebyl. Mádr byl ovšem šlechtic ducha a vysoce jej převyšoval intelektuálně i mravně.

Prof. P. Petr Piťha měl Halíka duchovně formovat. Výsledek: Halík pomlouvá Piťhu kudy chodí a nesrovnatelně vzdělanější, kultivovanější a duchovnější Piťha je velmi zklamán tím, co z jeho učně vyrostlo.

kompiloval z otevřených a osobních zdrojů Daniel Solis

pozn. redakce: Autor článku si stojí za tím, že může vše doložit.