MANIFESTAČNÍ PETICE ZA ODSTOUPENÍ PREZIDENTA MILOŠE ZEMANA

#55481: ŤIANG ŤIE Š - Re:  

Česká republika jako jediná země Evropské unie odmítla kvůli prezidentu Miloši Zemanovi návrh, aby se evropské politické špičky vyhnuly čínské oslavě výročí konce 2. světové války. Takže, o čem je čínská oslava výročí konce 2. světové války, které se chce prezident zúčastnit? Níže poskytujeme výňatky z dokumentu, který mapuje historii Čínské komunistické strany, která je i dnes jedinou vládnoucí stranou v Číně.

Argumentem českého ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka, proč vláda schválila tuto cestu, bylo právě to, že Zeman jede na oslavy vítězství Číny proti fašismu a že v tu dobu tam válčili i někteří Češi.

Podívejme se, jak se to v historii v Číně odehrávalo a jak „zvítězil“ komunismus nad fašismem.

Válka s Japonskem

Učebnice komunistické strany tvrdí, že to byla Čínská komunistická strana (dále jen ČKS), kdo přivedl Čínu k vítězství ve válce proti Japonsku.

Ve skutečnosti, když vypukla válka proti Japonsku, měl v té době Kuomintang (který se po puči komunistické strany uchýlil na ostrov Tchaj-wan) k dispozici více než 1,7 milionu vojáků, lodě o celkovém výtlaku 110 000 tun a asi 600 bojových letadel. Ve srovnání s tím nedosahoval celkový stav Čtvrté armády Čínské komunistické strany, nově vytvořené v listopadu 1937, ani 70 000 lidí a její moc byla oslabena vnitřními neshodami. ČKS si uvědomila, že kdyby musela bojovat s Japonci tváří v tvář, mohla by být zničena jedinou nepřátelskou divizí. V očích Strany bylo důležitější udržet si moc než zajistit přežití národa. Proto během spolupráce  s Kuomintangem uplatnila utajenou vnitřní politiku a upřednostnila „zápas o politickou moc“.

Poté, co Japonci 18. září 1931 obsadili město Šen-jang a rozšířili tak svou kontrolu nad velkou oblastí na severovýchodě Číny, ČKS prakticky bojovala bok po boku s japonskými okupanty, aby porazila Kuomintang. V prohlášení napsaném jako reakci na japonskou okupaci Strana nabádala, aby se lidé v oblasti účastnili povstání, vyzývala pracující ke stávce, rolníky k bouřím, studenty k bojkotu, chudé lidi, aby přestali pracovat, a vojáky ke vzpouře, aby byla svržena vláda nacionalistů.

 Ačkoli ČKS vyzývala k odporu proti Japoncům, k dispozici měla jen místní armádní složky a partyzánské skupiny daleko od předních linií. Kromě několika bitev, včetně jednoho boje u Pching-singského průsmyku, Strana ve válce proti Japoncům příliš nepřispěla. Místo toho čerpala energii k rozšíření své vlastní základny. Když se Japonci vzdávali, ČKS integrovala vzdávající se vojáky do své armády a tvrdila, že se rozšířila na více než 900 000 vojáků – k nim přibyly 2 miliony členů lidových milic. Když Kuomintang bojoval s Japonci, byl v podstatě v prvních liniích osamocen a v této válce ztratil více než 200 generálů. Velící důstojníci na straně ČKS naproti tomu neutrpěli téměř žádné ztráty. Čínská komunistická strana však v učebnicích dodnes hlásá, že Kuomintang Japoncům neodporoval, a že to byla Čínská komunistická strana, která přinesla ve válce proti Japoncům vítězství.

„Náprava“ Jen-anu

Čínská komunistická strana přitáhla ve jménu boje proti Japoncům do Jen-anu bezpočet mladých vlastenců. Tisíce z nich pak ale pronásledovala během nápravného hnutí. Od té doby, kdy Strana získala moc nad Čínou, nepřestávala popisovat Jen-an jako revoluční „svatou zemi“. Nezmínila se však přitom o žádném ze zločinů, který během zdejší nápravy páchala.

„Proti-Japonská“ operace na severu – tzv. Dlouhý pochod

Známý „Dlouhý pochod“ označila Čínská komunistická strana za proti-japonskou operaci na severní hranici. „Dlouhý pochod“ podávala jako revoluční pohádku a tvrdila, že to byl „manifest“, „propagační skupina“ a „rozsévací stroj“, který skončil vítězstvím Strany a porážkou jejích nepřátel.

ČKS si o pochodu na sever vymýšlela zjevné lži. Tvrzením, že bojovala s Japonci, se snažila zamaskovat své neúspěchy. V období od října 1933 do ledna 1934 utrpěla komunistická strana fatální porážku. Během páté operace vedené Kuomintangem, která byla zaměřena na obklíčení a porážku ČKS, ztrácela Strana jednu za druhou své venkovské pozice. Jak těchto základen postupně ubývalo, Rudá armáda byla donucena dát se na ústup. To byl pravý původ tohoto „Dlouhého pochodu“ později zneužitého k propagandě.

Si-anský incident

V prosinci 1936 unesli Čankajška v Si-anu dva generálové Kuomintangu Čang Süe-liang a Jang Chu-čcheng. Později se začalo říkat této události Si-anský incident.

Podle učebnic Strany byl Si-anský incident „vojenským převratem“, který iniciovali Čang a Jang a dali tím Čankajškovi ultimátům: „buď život, nebo smrt“. Čankajšek byl přinucen zaujmout k japonským okupantům jednoznačný postoj. Čou En-laj byl pak jako zástupce Strany údajně pozván do Si-anu, aby pomohl vyjednat mírové řešení. Vyjednávání s různými skupinami v Číně skončilo smírem, který znamenal konec desetileté občanské války a počátek spojenectví národní aliance proti Japoncům. V dějepisných učebnicích Strany se uvádí, že to přineslo pro Čínu v její krizi rozhodující obrat. Čínská komunistická strana popisuje sebe sama jako stranu vlastenců, která se bere za zájmy celého národa.

Ve skutečnosti chtěli komunističtí vůdci zpočátku Čankajška zabít, aby se pomstili za jeho dřívější potlačení Čínské komunistické strany. V té chvíli měla Strana v severní provincii Ša-an-si velmi slabou základnu a hrozilo nebezpečí, že bude v další bitvě odstraněna úplně. ČKS podnítila Čanga a Janga k revoltě a únosu. Stalin, který chtěl zabránit Japoncům v útoku na Sovětský svaz, napsal Ústřednímu výboru Čínské komunistické strany, aby Čankajška nezabíjeli, ale ještě jednou s ním navázali spolupráci. Mao Ce-tung a Čou En-laj si uvědomili, že s omezenou silou Strany nemohou Kuomintang zničit; kdyby Čankajška zabili, byli by poraženi a odstraněni, protože Kuomintang by se za smrt svého vůdce pomstil.

Za těchto okolností Strana změnila taktiku. Vyhlásila potřebu jednotného odporu proti Japoncům a donutila Čankajška, aby znovu přijal spolupráci s ČKS.

Čínská komunistická strana tak nejdříve podnítila vzpouru a namířila na Čankajška svou zbraň. Později ze sebe udělala hrdinu celého dramatu a přinutila Čankajška, aby se ke Straně znovu přidal. Tím nejenže unikla hrozbě úplného rozpadu, ale také využila příležitosti a vládnoucímu Kuomintangu se podruhé pověsila na krk. Rudá armáda se pak brzy proměnila v Osmou armádu, větší a mocnější než předtím. Jak je vidět, umění Čínské komunistické strany podvádět je opravdu „obdivuhodné“.

„Osvoboďme Tchaj-wan“

„Osvoboďme Tchaj-wan“ a „Sjednoťme Tchaj-wan“ byly slogany propagandy ČKS po dobu několika dekád. Pomocí těchto hesel ČKS vystupovala jako nacionalista a patriot. Opravdu leží ČKS na srdci celistvost národního území? Vůbec ne. Tchaj-wan je jen historickým problémem, který vznikl bojem mezi ČKS a Kuomintangem, a je záminkou, kterou ČKS používá, když bojuje se svými protivníky, a aby si získala podporu lidí.

Na začátku své vlády, když ČKS v době vlády Kuomintangu ustanovila „čínský sovět“, článek 14 čínské ústavy říkal, že „každá etnická skupina nebo provincie uvnitř Číny může vyhlásit nezávislost“. Aby vyhověla SSSR, heslo ČKS tehdy bylo „Chránit sovět“. V roce 1945, kdy sovětská Rudá armáda vstoupila do severovýchodní Číny, kde napáchal velké škody místním obyvatelům, ČKS ze sebe nevydala ani slůvko nesouhlasu. Podobně, když SSSR podporoval odtržení Vnějšího Mongolska od Číny, ČKS byla znovu zticha.

Koncem roku 1999 podepsali ČKS a Rusko Dohodu o vyměření vzájemné hranice, ve které ČKS přijala všechny nepřiměřené dohody mezi dynastií Čching a Ruskem, uzavřené před víc než 100 lety. Čína tak předala Rusku více než jeden milion čtverečních kilometrů půdy, plochu větší, než několik desítek Tchaj-wanů. V roce 2004 ČKS s Ruskem podepsala dodatek k Dohodě o čínsko-ruských východních hranicích a zpravodajové ohlásili, že ČKS se vzdala vlády nad polovinou ostrova Chej-sia'c v provincii Chej-lung-ťiang ve prospěch Ruska.

ČKS ve skutečnosti vůbec nevěnuje pozornost záležitostem hranic, jako ostrovy Nan-ša a ostrov Tiaojü, protože tyto věci přímo neovlivňují její moc. ČKS jen vytroubila ideu "sjednocení Tchaj-wanu", ta byla jen jakousi kouřovou clonou a pochybným způsobem, jak podnítit v lidech slepý patriotismus a udržet pozornost veřejnosti od domácích problémů.

Kdo napáchal v Číně více škody

Z hlediska dlouhodobého boje českých občanů proti totalitní moci nacismu a fašismu, ale i komunistické strany v bývalém Československu, jsou u českého prezidenta oslavy vítězství komunismu nad fašismem rozporuplnou událostí. Nicméně buďme aktuální. Současný čínský režim je již sloučením kapitalismu s původní formou totalitní komunistické moci. Stále ještě však i dnes využívá všech nástrojů cenzury, propagandy a násilí, které si osvojila a přinesla z historie. Dnešní soudní procesy v politicky citlivých případech v Číně stále ještě předčí zinscenované soudní procesy u nás v padesátých letech. Případy, jakým byla poprava Milady Horákové, je něco, co se dnes v Číně stále ještě odehrává. Je otázkou, zda jsou pro Čechy a Číňany tento svátek a jeho oslavy vítězstvím nebo prohrou.

Když se zamyslíme nad tím, kdo napáchal v Číně více škody, zda to byla II. světová válka nebo komunistická strana, a pokud pouze sečteme počet obětí na životech, jasně vede komunistická strana. Za její vlády zemřelo v Číně nepřirozenou smrtí přes osmdesát milionů lidí. V kampaních přímo organizovaných čínským režimem zemřely násilnou smrtí miliony Číňanů.

Pointa je v tom, že návštěva prezidenta je zároveň pocta tomuto režimu. Je tato pocta ve shodě s morálními hodnotami, které uznáváme nebo pouze další podporou obchodu mezi Čínou a ČR, bez ohledu na to, co čínský režim v Číně páchá?