Stále více lidí se ptá, proč zbrojit, kolik a za kolik. Zbrojit, či nezbrojit, toť otázka. A proč zrovna 2% z HDP (hrubý domácí produkt)? K těm dvěma procentům se naši politici zavazovali už roku 1996, než jsme byli přijati do NATO, takže nic nového pod sluncem. A proč americký prezident Trump začal vykřikovat požadavek 4 %? Ono se vlastně jedná o několik otázek. Především proč se zbrojí a proč máme najednou zbrojit dvakrát víc, než dříve? A samozřejmě nelze přehlédnout souvislosti a vazby, protože jsou nejdůležitější. Článek bychom mohli nazvat: USA a jejich dvě procenta v souvislostech. Je zajímavé, že naši bojechtiví politici obvykle řeční o procentech HDP, které musíme dávat na obranu, ale snaží se neuvádět konkrétní čísla, nebo jen to nepatrné zvýšení a pouhých několik miliard.

Samozřejmě za vším je třeba hledat peníze. Americká ekonomika se potácí i s dolarem jako světovou krycí měnou v hluboké krizi a roste nespokojenost obyvatel. Na bojištích v Iráku a Afghánistánu trvá válka 17 let. I s pomocí slouhů a trotlů z EU, kteří bojují cizí války, je pozitivní výsledek v nedohlednu. Zároveň v USA narůstá bílý útěk z měst, kde roste počet agresivních příživníků. Typickým příkladem je Dettroit, kdysi průmyslové město, odkud odešla třetina obyvatel, kolem 700 000, v naprosté většině běloši a nechali tam bez náhrady svoje domy, které obsadili černoši, jimž vláda platí vodu a elektřinu a dodává zadarmo platební karty na nákup potravin. Obraz multikulturního eurokoncentráku blízké budoucnosti. Americká společnost je v takovém stupni rozkladu, že ji lze dát dohromady pouze strachem a válkou. Jinak by se rozeštvaní občané mohli bez ohledu na barvu pleti naštvat na svoje vládce.

Nejvýnosnější součástí strojírenství s nejvyšší mírou přidané hodnoty je vojenský průmysl. Lépe je na tom z hlediska zisků pravděpodobně pouze energetika, farmacie, spotřební elektronika mobilů pro rozvoj digitální demence a samozřejmě obchod s drogami. Nicméně o moc víc ropy, zemního plynu, předražených léků a mobilů (čínské výroby) se už neprodá, zvláště v chudnoucí americké i evropské společnosti. Nanejvýš migrantům z Afriky, kterým to zaplatí evropští hostitelé. Proto je třeba prodávat co nejvíce zbraní, nejlépe do zahraničí, aby se zvyšovaly příjmy státu. USA jsou globálně zdaleka největší výrobce i exportér zbraní. A nelze zapomínat na fakt, že vynáší nejen prodej. Předražené mobily se po pár letech vyhazují, ale předražené tanky a letadla nikoli. Obzvláště, když za ně spojenci zaplatí podstatně víc, než americká armáda. Stačí se podívat, za kolik dodávají američtí výrobci vojenská letadla do Saúdské Arábie a pro americké letectvo.

Provoz, opravy a modernizace zbraňového systému (například letadlo, raketový systém, tank, bojové vozidlo pěchoty, systém elektronického boje, zjednodušeně něco složitějšího a sofistikovanějšího, než puška, nebo auto) v průběhu životního cyklu, který je zhruba třicet let, místy i delší, stojí zhruba dvojnásobek, někdy i trojnásobek původní kupní ceny. To vše z velké části zajišťuje výrobce. Je to dlouhodobý business. Proto se vyplatí dodávat koloniím i ojetou techniku, případně i zdarma. Ojetá je poruchovější, takže náklady na provoz a opravy budou vyšší. Samozřejmě budou třeba modernizace zastarávajících systémů, nejlépe každých deset let, a náklady na ně mohou dosáhnout i více, než poloviny původní kupní ceny. Se započtením inflace zcela určitě a dvě modernizace stojí zhruba tolik, co nákup nové techniky. V převážné většině případů je opět zajišťuje výrobce. V rámci amerických akvizic výzbroje jsou modernizace pro americké ozbrojené složky již přímo kalkulovány jako programy předem připravené modernizace.

Především musím konstatovat, že dvě procenta z HDP na zbrojení nejsou nijak extrémní číslo. Stačí se podívat do historie. Československá republika vynakládala v období mezi světovými válkami na armádu kolem 14-16 % státního rozpočtu, což není HDP. Poměr byl zhruba 3:1. Zjednodušeně vydávala ČSR na obranu ročně kolem 4-6 % HDP. Důvodem byly především předražené dodávky od domácích zbrojovek, které prodávaly armádě výzbroj za ceny dosahující místy až dvojnásobné ceny ve srovnání s materiálem pro export. Tak trochu to připomíná neustále rostoucí světové ceny elektřiny pro obyvatele našeho státu a stejné ceny pro Němce s jejich trojnásobnými platy.

V roce 1921 byl vojenský rozpočet ČSR 1,2 miliardy korun, o rok později a v následujících letech se pohyboval kolem 3 miliard korun. V období 1927-1936 byl v průměru 1,4 miliardy korun. V roce 1938, kdy kriticky vzrostlo ohrožení republiky, to bylo 2,3 miliardy. Mimo to bylo na obranu každoročně přesouváno dalších 84 milionů ročně a od roku 1934 520 milionů v rámci takzvaného mimořádného rozpočtu na obranu. Další finance na obranu směřovaly z jiných resortů, především vnitra a školství v rámci přípravy obyvatelstva na válku. Pár miliard přišlo v rámci sbírek od občanů, kteří chtěli bránit vlast. Nakonec veškerou výzbroj a další materiál, s výjimkou té, která zůstala armádě nové slovenské republiky, dostal zadarmo Hitler díky našim demokratickým spojencům. Jen bych dodal, že Československo muselo zaplatit spojencům mezi světovými válkami 41,7 % rakouských a 17,3 % maďarských dluhů a k tomu 750 milionů zlatých franků Francii jako takzvaný Československý osvobozovací dluh. Spojencům, za které umírali naši vojáci v Srbsku, Francii, Rusku a Itálii.

V době studené války, což je i současná realita na pokraji horké války, vynakládala ČSSR a ČSFR na obranu například v roce 1966 celkem 10,296 miliard korun (20,57 % osobní výdaje, 13,88 % provoz a údržba techniky, 5665 % nákupy, 4,0 % výstavba a 4,90 % výzkum a vývoj). V roce 1972 to bylo již 17,534 miliard, přičemž rostl podíl výdajů na výstavbu, zatímco poklesly nákupy a výzkum.

V roce 1989 to bylo 35,062 miliard, přičemž narostly osobní výdaje a náklady na provoz a údržbu. V té době vrcholilo zbrojení a studená válka mezi NATO a Varšavskou smlouvou. Poté následoval prudký pokles daný postupnou likvidací armády. V roce 1993 to bylo jen 22,802 miliard, ale reálně ještě méně, protože došlo k devalvaci koruny direktivním rozhodnutím ministerstva financí, jednak vysokou úrovní inflace. Prudce narostly především osobní výdaje a propadly se nákupy, výzkum a vývoj. V roce 1997 to bylo 27,582 miliard. Například v roce 1994 byly výdaje resortu obrany 27,01 miliard, přičemž státní rozpočet dosahoval výše 380,1 miliard a HDP 1,143 bilionu korun. Podíl výdajů resortu obrany byl 7,1 % státního rozpočtu a 2,13 % HDP. Poté již náklady na obranu klesaly, například v roce 1999 to bylo 1,97 % HDP. Nicméně nesmíme zapomínat na inflaci, která výše uvedená čísla relativizuje směrem dolů. Inflace dosahovala roku 1993 vysokých 20,80 %, následujícího roku 10,00 %, ale v roce 1999 jen 2,30 %.

Poté inflace klesla, ale situace se vrátila po Singerově devalvaci koruny, čímž vzrostly ceny dováženého zboží, včetně výzbroje pro armádu a samozřejmě platby a dlouhodobé splátky za ni, protože se platí v dolarech, nebo eurech. Singer dal všem dovozcům cizího zboží, včetně dovozců zbraní, pořádně vydělat, na náš účet. Propaganda vykřikovala, že Singerovo finanční a ekonomické veledílo je třeba udržovat, protože po jeho ukončení vzroste hodnota koruny vůči jiným měnám a zničí to naše vývozce. Po zrušení Singerovy ekonomické komedie se nestalo nic. A nikomu ty rozházené biliony korun nechybí a nikomu z pánů politiků to nevadí. Jen máme v bankách neuvěřitelné množství ideologické měny euro, kterou jsme zaplatili poklesem životní úrovně a vyrabovanými úsporami především důchodců. Ekonomičtí géniové se statisícovými výplatami nám umožnili podílet se na radostech blížící se krize a přispívali jsme Německu a dalším vládnoucím zemím eurokoncentráku na jejich vysokou životní úroveň. Jako s tou elektřinou z našich elektráren, za niž platíme světové ceny při třetinových platech, když nevyšel přehnaně drzý podvod s jističi.

Světové ceny, třetinové platy, pětinové důchody za Topolánka, Nečase, Sobotky i Babiše, nic se nemění, samé kecy a komedie. Zato musíme dávat víc na zbrojení. Musíme podporovat americké NATO a ještě armádu eurokoncentráku, programy PESCO, 30+30+30 a další, abychom si moc nežili nad úroveň. Víc zbraní, víc pohonných hmot, víc náhradních dílů a baterek, víc munice, víc vojáků a pro ně víc uniforem, bot, potravin, ubytování, výsluh, štábních koryt, víc generálů typu Pavla, víc velvyslanců u NATO. Vše za peníze daňových poplatníků, nejlépe na úvěr, který daňoví poplatníci zaplatí i s úroky. Business nad business. A prý by náš odchod z EU byl ekonomickou sebevraždou a potřebujeme NATO na obranu před kýmsi. Údajně bychom bez nich nepřežili. Asi stejně jako jsme potřebovali rakouskou okupaci, francouzský protektorát, tisíciletou říši i „se sovětským svazem na věčné časy“. Odchod středo a východoevropských kolonií by byl ekonomickou sebevraždou, ale pro Německo, Francii a další vládnoucí země. Kdo by je živil a kdo za ně bojoval a nesl ztráty po útoku na Rusko? Naše hymna by měla mít slova nikoli kde domov můj, ale kde politik vlastenecký můj hájící zájmy českého národa a vyhánějící zrádný hnůj. Vláda Babiš, Hamáček, Bakala, Albrightová, Aspen Institute a pražská havlérka s podporou soudruha Filipa to určitě nebudou.

Současná situace z hlediska investic do armády je problematická. Především se projevila dlouhodobá nekoncepčnost a neschopnost řady ministrů obrany i některých náčelníků Generálního štábu. Po téměř třiceti letech, kdy počty vojáků se propadly z 217 000 na 23 000, a rozprodeji značné části nemovitého a movitého majetku resortu obrany máme armádu s údajně 6 000 bojeschopnými vojáky, které chybějí odpovídající počet moderních tanků, pásová bojová vozidla pěchoty, dělostřelecké systémy, protiletecké systémy středního dosahu a další materiál. Ideální by byla jedna brigáda navíc a celá nová koncepce, což jsem uváděl v článku nedávno. Více informací je v časopise Security (New model army cz 1 a 2).

Na druhé straně republika nemá peněz nazbyt a zahraniční mise nepřinesly pozitivní efekt z hlediska růstu bezpečnosti státu. Naše působení v Pobaltí, byť se vzhledem k počtu vojáků jedná spíš o politickou deklaraci a převzetí podílu na odpovědnosti za vyvolání války, nás spíš přivede do jaderné války. Nastoupené české deklaranty spolupráce až za hrob jsme viděli při návštěvě amerického turisty. Přes velké proklamace a neustálé řečnění válečných štváčů a slouhů typu Stoltenberga nebo Pavla se situace ve vyzbrojování moc nelepší. Většina vlád evropských států NATO není v dobré situaci z hlediska ekonomických výsledků. Všude se léta šetřilo na lidech a ti jsou už naštvaní. Léta jsme poslouchali výmluvy na ekonomickou krizi, která přišla z USA, teď se mají utahovat opasky kvůli americké válce proti Rusku a ceny rostou jak o závod. Najednou se místo růstu platů, důchodů a životní úrovně těch, kteří vytvářeli hodnoty, živí stáda politických neziskovkářů, kteří nepřinášejí žádný pozitivní efekt, v evropském měřítku miliony agresivních afroislámských parazitů vydávaných za válečné uprchlíky, a má se zbrojit, protože USA potřebují zvýšit svoje příjmy. Nějaké strašení Ruskem moc nezabírá, zvláště u těch, kteří používají vlastní mozek. Ostatně takových, kteří mají chuť se nechat zabít na východní frontě za americké zájmy, moc není ani mezi válečnými štváči. Zájem na válce v Evropě mají pouze USA a samozřejmě afroislámští radikálové, kteří vycházejí z předpokladu, že oslabenou Evropu si podmaní. Pouze oni mohou na válce v Evropě vydělat, protože nikdo nevede válku, aby prodělal, nebo jen tak pro zábavu.

Situace je taková, že podle aspoň z části důvěryhodných zdrojů je vojenský rozpočet USA v tomto roce 3,7 % HDP a 692 miliard dolarů. V Rusku se jedná v přepočtu o 58,9 miliard dolarů, tedy 2,4 % HDP. Pravdivost poskytovaných informací o zbrojení není nikdy přehnaná. Existují skryté položky, veřejně neuváděné, které se například v předlistopadové ČSFR pohybovaly od 20 do 42 % výdajů na obranu. Nelze si dělat iluze, že v současnosti a v jiných zemích je situace jiná, obzvláště v USA, kde svého času probíhal celý vývoj počítačů pro armádu oficiálně v civilních firmách, NASA testovala vojenské rakety, univerzity dostávaly granty na vytváření specializovaných pracovišť atd. Procentuálně největší výdaje ve světě mají Omán s 11 %, Saúdská Arábie s 10 %, Jordánsko a Irák s 9 % a Sýrie s 6 % HDP. Ze států NATO vede Turecko s 5 %, následuje Řecko s 4 %, dále Bulharsko s 2,6 % a Francie s 2,6 %. HDP. Čína dosahuje 4,3 % a krachující Ukrajina 3,5 %. Naše republika se chystá dosáhnout v roce 2021 podílu 1,46 % HDP, což je 4,32 % státního rozpočtu a v korunách 89,5 miliard. V minulém roce to bylo 4,01 % státního rozpočtu, konkrétně 52,5 miliard korun. Za tři roky to bude slušný skok. Nicméně podle původních plánů z roku 2005 to mělo být 2,2 % HDP, jenže to se počítalo s přírůstkem národního důchodu ročně mezi 2,5 až 5 %. O něčem takovém se nám ani nezdá a krize je za dveřmi. Proto nelze, než obdivovat prezidenta Putina, který v době rostoucího ohrožení válkou zastavil po diskuzi s občany projekt navyšování daní a zastropoval ceny benzínu v přepočtu na necelých 16 korunách za litr. U nás jsem koukal, že benzín většinou přeskočil na čerpačkách 32 korun a občané mlčí. Asi pochopili, že demokraticky zvolení politici na ně kašlou.