POLITICKÉ ZÁJMY A KÁDROVÁNÍ HISTORICKÉ VĚDY

K MÉMU JMENOVÁNÍ DO VĚDECKÉ RADY ÚSTAVU PRO STUDIUM TOTALITNÍCH REŽIMŮ

Atmosféra v Ústavu československých a světových dějin ČSAV za tuhé normalizace sedmdesátých let byla skutečně traumatizující. Aby mohl mladý historik vůbec vykonávat profesi, kterou vystudoval, byl drsně vsazen do mimoodborných rituálů, příkazů a požadavků nesvobodného systému. Akademičtí normalizátoři byli inteligentní lidé, a tak pokusy o přechytračení systému končily nezdarem, vyvržením a predestinací k zatracení. Konfliktem se stranickou organizací a vedením ústavu jsem však získal pocit jisté vlastní svobodné vůle v nesvobodě.

V průběhu své vědecké aspirantury z novějších čs. politických dějin jsem se v sedmdesátých letech jako nestraník dostal do konfliktu s vedením Ústavu československých a světových dějin a jeho stranickým vedením. Bylo mi vyhrožováno nestandardním odvedením na dvouletou základní vojenskou službu, k čemuž také skutečně došlo. Také jsem byl stranickou organizací ÚČSD shledán nevhodným za kandidáta KSČ, což se tehdy rovnalo nemožnosti pracovat v oboru politických dějin, na který jsem byl odborně vychováván. Po návratu z vojenské služby jsem neměl zaměstnání, finance a živil jsem se roznášením tisku při Poštovní novinové službě. Později jsem byl krátce zaměstnán v Památníku národního písemnictví, který částečně sloužil jako odkladiště neperspektivních osob. Jelikož jsem se nehodlal se zmarněním let své aspirantury smířit a chtěl jsem být zaměstnán v oboru svého studia, tj. československých politických dějinách, bylo o mně rozhodnuto následovně:

- Nesmím pracovat v žádném z ústavů normalizační Akademie věd. Až do roku 1989 jsem také nesměl publikovat ve vědeckých historických časopisech ČSAV.

- V případě dalších mých protestů „skončím u lopaty“ - manuální profese - jako ostatní nespokojenci a kverulanti.

- Pokud chci pracovat ve svém oboru politických dějin, mohu nastoupit jedině do Ústavu marxismu-leninismu Univerzity Karlovy, kde jsem měl zřejmě politicky dozrát. Před svou Alma mater jsem měl velkou úctu a možnost na ní pracovat mě přitahovala. Název mého pracoviště „katedra marxismu-leninismu“, který je mně některými mediálními propagandisty předhazován, mě tehdy neovlivnil v mém rozhodování. Vždyť veškeré historické ústavy a katedry, veškerá věda za nesvobodného režimu musely vycházet z marxismu-leninismu, ať to měly na vizitce či nikoli. Jinak by prostě nemohly existovat. Článek 16. Ústavy ČSSR z roku 1960 konstatoval: „ Veškerá kulturní politika v Československu, rozvoj vzdělání, výchova a vyučování jsou vedeny v duchu vědeckého světového názoru, marxismu-leninismu, a v těsném spojení se životem a prací lidu“.

- Ústavy marxismu-leninismu při vysokých školách byly z hlediska tehdejší historické vědy bezvýznamnými, pouze školícími středisky, které o nějakých koncepcích historického výzkumu a interpretacích dějin naprosto nerozhodovaly. Od toho byl Ústav marxismu-leninismu ÚV KSČ a po státní linii akademické ústavy.

- Protože jsem byl nestraník, nesměl jsem několik let vyučovat. Posléze jako historikovi mně bylo určeno, že budu učit Dějiny mezinárodního dělnického hnutí a KSČ. Předmět jsem neznal, ani jsem pro něj nezaplanul, ale musel jsem ho nastudovat. Domníval jsem se, že po určité době se budu přece jenom moci vrátit k výzkumu politických dějin. Netušil jsem, že budu muset čekat až do pádu komunistického režimu. Dnes vůbec nelituji, že mě okolnosti donutily se vedle politických státních dějin naučit ještě dějiny komunistických a socialistických hnutí, bez nichž nelze kvalifikovaně pochopit peripetie revolucí a konfliktů 20. století. Ostatně první, kdo v českých zemích přednášel na vysoké škole marxismus byl T.G.Masaryk. Pouze fundamentální vyznavači se mohou naivně domnívat, že vysokoškolský učitel se musí myšlenkově ztotožňovat a emočně hořet pro předmět, který jako odborník přednáší. Předmět jsem bral pouze jako kulisu pro oblíbené československé dějiny a politické ideologie. Někteří vysokoškolští učitelé historie mně potvrdí, jak dokázali najít (pokud to situace dovolovala) rozličné obchvatné cesty, aby mohli přednášet o tématech a osobnostech, které nebyly pro režim žádoucí. Naopak některá „příliš žádoucí“, ale z hlediska historické pravdy problematická témata, jsem prostě ze svých přednášek a seminářů vypustil. Potěšila mě svědectví několika mých tehdejších studentů, které na můj „ tvůrčí přístup“ k výuce přiděleného předmětu „Dějiny MDH a KSČ“ dnes vzpomínají. Dalším cílem, který jsem si tehdy předsevzal, bylo studenty naučit metodě kritické analýzy pramenů (přístup “jak to skutečně bylo“), která spolu s intelektuální skepsí člověka osvobozuje od manipulativních vlivů politiky a propagandistické novinařiny - tehdy i nyní. Z tohoto důvodu jsem věnoval značnou energii a čas kvalitě studentských prací. Jsem rád, že mezi mými žáky je zastoupeno několik dnešních čelných historiků a přemýšlivých nezakázkových novinářů. S erozí normalizace koncem 80. let jsem si mohl dovolit více. Vzpomínám , jak jsem roku 1988 a 1989 na PF UK přednášel o zločinech stalinismu v SSSR apod. Nicméně jsem si byl vědom, že za normalizačního režimu, i v době jeho rozkladu, jsem nemohl o dějinách KSČ přednášet jako v demokratických poměrech. Měl jsem vůči studentům v tomto směru pocit dluhu. Proto jsem v nové době vydal učebnice k dějinám komunistického Československa, které zahrnovaly problémy a rozpory, které v normalizační škole nemohly být vysloveny, a zároveň obsahovaly odbornou diferenciační optiku k jednotlivým etapám nedemokratického režimu. Poslední publikace vyšla pod názvem Československo v proměnách komunistického režimu za spoluautorství P. Houdy v roce 2010. Patřil jsem k prvním, kteří na vysokých školách začali přednášet o totalitní či autoritářské minulosti.

- Posléze mně bylo umožněno obhájit na podruhé kandidátskou práci s tím, že z rozhodnutí stranických orgánů nesměla vyjít tiskem. Neobhajoval jsem na nějakém stranickém pracovišti, jak to bylo u pracovníků ÚML UK obvyklé, ale v oboru československých dějin na FF UK. Kandidátská práce z dějin českého politického katolicismu (téma mně bylo uloženo) byla podložena mimo jiné dlouholetým dosud neprovedeným pramenným výzkumem škály katolických časopisů a tisku. Autoreferát musel vycházet, jako v případě disertace každého jiného historika politických dějin, z předepsané formy, jejíž součástí byly i citace tzv. klasiků marxismu – leninismu. Bez akceptace tohoto požadavku, který byl vnímán autory formálně, se obhajoba nemohla vůbec konat.

- Na tehdejším pracovišti jsem měl pozici člověka, který se „vymyká ze stanoveného rámce“, a proto habilitace mi nebyla za normalizace umožněna. Žádnou kariéru jsem za minulého režimu neudělal. Žili jsme tehdy v dvojí kůži, ale neměl jsem a nemám pocit, že bych byl pasivním instrumentem či nekritickým stoupencem minulého režimu.

Pražské jaro 1968 bylo pro mě hlubokým zážitkem svobody a národního rozmachu a tak jsem zpočátku hodnotil i Gorbačovovy reformy. Velkým zážitkem pro mě byla stáž v SSSR, kde jsem mohl ve studovnách pro vědecké pracovníky studovat bez problémů knihy, které byly v Husákově a Jakešově ČSSR stále zakázané. Stáž jsem v Moskvě zakončil prací o českém Květnovém povstání 1945 i o osvobození části Čech Americkou armádou. Práci jsem obhájil, což mě utvrdilo v tom, že glasnost funguje. Po nástupu Gorbačova do funkce jsem vstoupil do KSČ, neboť jsem soudil, že je třeba posilovat i v ČSSR jeho stoupence. Vývoj šel však mnohem rychleji a jinak. Po listopadu 1989 jsem z KSČ vystoupil. První, na co vzpomínám po pádu normalizace, byla radost a úleva. Vrátil jsem se do vědeckého ústavu. Otevřela se mně cesta k vědeckému bádání a publikační činnosti v souladu s mým odborným zaměřením, které jsem vystudoval, a specifickými zájmy.

- Nepatřil jsem mezi dlouholeté členy KSČ, jak je mně neinformovaně či ze zloby předhazováno.

- Nezastával jsem v KSČ nikdy žádnou funkci.

- Za komunistického režimu jsem nemohl být členem žádné vědecké, ani redakční rady.

- Nebyl jsem agentem StB, jak svědčí mé lustrační osvědčení.

V demokratickém systému má práce dosáhla odborného uznání. Následovaly úspěšné obhajoby a příslušné pedagogické a vědecké hodnosti. Mimochodem je příznačné, že v médiích, které o mně tak „ nezaujatě“ píší, chybí pro jistotu informace o mé vědecké práci. Asi je jednodušší napsat, že jsem na počátku své profesní dráhy přednášel na katedře marxismu – leninismu Univerzity Karlovy a tím se myslí, že je vše vysvětleno.

Z českých dějin jsem se mimo jiné analyticky zabýval tabuizovanou autoritářskou druhou republikou. V této souvislosti jsem narazil i na problém podpory tohoto nedemokratického režimu ze strany tehdejší římskokatolické hierarchie a kléru, na otázku českého klerofašismu a nedemokratického selhání části katolických tradicionalistických literátů a politiků, kteří se dali do služeb krajně pravicového režimu. Polemicky a věcně jsem v odborných časopisech vystupoval proti snahám tuto neslavnou epizodu retušovat či dokonce apologetizovat a heroizovat. Moji katoličtí fundamentální odpůrci se nenamáhali můj výzkum odborně vyvrátit. Místo věcné diskuse, která by se opírala o prameny a vědomí souvislostí, zvolili staletími prověřený způsob znevěrohodnění odlišného názoru pomocí osobního hanobení jeho nositele.

Diabolizující pamflety o mně, plné lží a polopravd s klamavým a úskočným výrazivem, které otiskovaly koncem devadesátých let a nyní znovu v patřičně přikořeněné repríze Lidové noviny, se mě snaží lidsky ponížit a znevěrohodnit jako odborníka. V textech těchto nadutých publicistických nositelů kultury a vědy z lidovek se vyskytly nejenom nálepky, ale i obyčejné nadávky. Na první pohled z nich teče zaujatá zášť.

Další vlna osobního mediálního pamfletářství se objevila v letošní okurkové sezóně a předvolební kampani 2013. Podnět k ní dal několik dní před svou demisí fatálně neúspěšný premiér RNDr. Petr Nečas, který reagoval na mé členství ve vědecké radě ÚSTR. Dodnes nemohu pochopit, jak může někdo, kdo sám byl fakultním funkcionářem SSM, organizace, která se ve stanovách hlásila k marxismu-leninismu, poukazovat na mou diskreditaci marxismem-leninismem. Nečasova podnětu k mé osobní dehonestaci se dychtivě chopila Mladá fronta Dnes a mediální pravicové propagandistické harcovnice jako Barbora Tachecí a vyznavačka katolické křesťanské mystiky Daniela Drtinová. Publicistické umění D. Drtinové lze přirovnat jedině k půvabům agresivních, omezených a arogantních výslechů vyšetřovatelky politické policie nedemokratického režimu. Přiživili se i jiní fabulátoři, kteří se tímto způsobem na mých zádech po dlouhé odmlce dostali do médií.

S růstem své moci a ztrátou sebekontroly P. Nečas získal chuť dozorovat výklad historie a podřídit výklad minulosti služebnímu pravicově propagandistickému zadání své strany a politickým zájmům své konzervativně katolické vlády. Ač amatér před svobodou historické vědy neměl žádný respekt a vměšoval se autoritativně a kuriózně do výkladu minulosti. V demokratické společnosti by však zákony a směrnice vlády či dokonce premiérů neměly závazně předjímat výsledky budoucího vědeckého bádání a diskuse.

V posledních letech konzervativně katolické vlády na půdě státní instituce ÚSTR vznikaly (zatím nečetné) studie či projekty, které v duchu historického revizionismu ospravedlňovaly protidemokratické veličiny druhé republiky či dokonce katolické fašisty, kteří se výslovně hlásili k totalitě Mussoliniho a Hitlera. K tomu nebylo možné mlčet. Tyto aktivity totiž souvisí s aktuální snahou o ideovou a majetkovou restituci poměrů z doby nesvobody po Mnichovu a za protektorátu.

Moje celoživotní vědecká, publikační, badatelská i pedagogická činnost je zaměřena na problematiku ideologií a systémů levicových a pravicových totalitních a autoritářských režimů v moderních českých dějinách. Nabídku k účasti ve vědecké radě ústavu, který má zastávat uvedené specializované poslání, jsem tudíž jako logickou přijal. Její složení pokládám za odborně kvalitní a vyvážené, odpovídající systému, kde platí princip svobody slova a je přípustná vědecká svobodná debata o různých interpretacích minulosti. Sám nejsem členem žádné politické strany a pokud mám nějaké osobní sympatie či antipatie k nějakým stranickým subjektům, tak je při tvorbě v sobě cíleně potlačuji.

POLITICKÉ ZÁJMY A KÁDROVÁNÍ HISTORICKÉ VĚDY

K MÉMU JMENOVÁNÍ DO VĚDECKÉ RADY ÚSTAVU PRO STUDIUM TOTALITNÍCH REŽIMŮ

Atmosféra v Ústavu československých a světových dějin ČSAV za tuhé normalizace sedmdesátých let byla skutečně traumatizující. Aby mohl mladý historik vůbec vykonávat profesi, kterou vystudoval, byl drsně vsazen do mimoodborných rituálů, příkazů a požadavků nesvobodného systému. Akademičtí normalizátoři byli inteligentní lidé, a tak pokusy o přechytračení systému končily nezdarem, vyvržením a predestinací k zatracení. Konfliktem se stranickou organizací a vedením ústavu jsem však získal pocit jisté vlastní svobodné vůle v nesvobodě.

V průběhu své vědecké aspirantury z novějších čs. politických dějin jsem se v sedmdesátých letech jako nestraník dostal do konfliktu s vedením Ústavu československých a světových dějin a jeho stranickým vedením. Bylo mi vyhrožováno nestandardním odvedením na dvouletou základní vojenskou službu, k čemuž také skutečně došlo. Také jsem byl stranickou organizací ÚČSD shledán nevhodným za kandidáta KSČ, což se tehdy rovnalo nemožnosti pracovat v oboru politických dějin, na který jsem byl odborně vychováván. Po návratu z vojenské služby jsem neměl zaměstnání, finance a živil jsem se roznášením tisku při Poštovní novinové službě. Později jsem byl krátce zaměstnán v Památníku národního písemnictví, který částečně sloužil jako odkladiště neperspektivních osob. Jelikož jsem se nehodlal se zmarněním let své aspirantury smířit a chtěl jsem být zaměstnán v oboru svého studia, tj. československých politických dějinách, bylo o mně rozhodnuto následovně:

- Nesmím pracovat v žádném z ústavů normalizační Akademie věd. Až do roku 1989 jsem také nesměl publikovat ve vědeckých historických časopisech ČSAV.

- V případě dalších mých protestů „skončím u lopaty“ - manuální profese - jako ostatní nespokojenci a kverulanti.

- Pokud chci pracovat ve svém oboru politických dějin, mohu nastoupit jedině do Ústavu marxismu-leninismu Univerzity Karlovy, kde jsem měl zřejmě politicky dozrát. Před svou Alma mater jsem měl velkou úctu a možnost na ní pracovat mě přitahovala. Název mého pracoviště „katedra marxismu-leninismu“, který je mně některými mediálními propagandisty předhazován, mě tehdy neovlivnil v mém rozhodování. Vždyť veškeré historické ústavy a katedry, veškerá věda za nesvobodného režimu musely vycházet z marxismu-leninismu, ať to měly na vizitce či nikoli. Jinak by prostě nemohly existovat. Článek 16. Ústavy ČSSR z roku 1960 konstatoval: „ Veškerá kulturní politika v Československu, rozvoj vzdělání, výchova a vyučování jsou vedeny v duchu vědeckého světového názoru, marxismu-leninismu, a v těsném spojení se životem a prací lidu“.

- Ústavy marxismu-leninismu při vysokých školách byly z hlediska tehdejší historické vědy bezvýznamnými, pouze školícími středisky, které o nějakých koncepcích historického výzkumu a interpretacích dějin naprosto nerozhodovaly. Od toho byl Ústav marxismu-leninismu ÚV KSČ a po státní linii akademické ústavy.

- Protože jsem byl nestraník, nesměl jsem několik let vyučovat. Posléze jako historikovi mně bylo určeno, že budu učit Dějiny mezinárodního dělnického hnutí a KSČ. Předmět jsem neznal, ani jsem pro něj nezaplanul, ale musel jsem ho nastudovat. Domníval jsem se, že po určité době se budu přece jenom moci vrátit k výzkumu politických dějin. Netušil jsem, že budu muset čekat až do pádu komunistického režimu. Dnes vůbec nelituji, že mě okolnosti donutily se vedle politických státních dějin naučit ještě dějiny komunistických a socialistických hnutí, bez nichž nelze kvalifikovaně pochopit peripetie revolucí a konfliktů 20. století. Ostatně první, kdo v českých zemích přednášel na vysoké škole marxismus byl T.G.Masaryk. Pouze fundamentální vyznavači se mohou naivně domnívat, že vysokoškolský učitel se musí myšlenkově ztotožňovat a emočně hořet pro předmět, který jako odborník přednáší. Předmět jsem bral pouze jako kulisu pro oblíbené československé dějiny a politické ideologie. Někteří vysokoškolští učitelé historie mně potvrdí, jak dokázali najít (pokud to situace dovolovala) rozličné obchvatné cesty, aby mohli přednášet o tématech a osobnostech, které nebyly pro režim žádoucí. Naopak některá „příliš žádoucí“, ale z hlediska historické pravdy problematická témata, jsem prostě ze svých přednášek a seminářů vypustil. Potěšila mě svědectví několika mých tehdejších studentů, které na můj „ tvůrčí přístup“ k výuce přiděleného předmětu „Dějiny MDH a KSČ“ dnes vzpomínají. Dalším cílem, který jsem si tehdy předsevzal, bylo studenty naučit metodě kritické analýzy pramenů (přístup “jak to skutečně bylo“), která spolu s intelektuální skepsí člověka osvobozuje od manipulativních vlivů politiky a propagandistické novinařiny - tehdy i nyní. Z tohoto důvodu jsem věnoval značnou energii a čas kvalitě studentských prací. Jsem rád, že mezi mými žáky je zastoupeno několik dnešních čelných historiků a přemýšlivých nezakázkových novinářů. S erozí normalizace koncem 80. let jsem si mohl dovolit více. Vzpomínám , jak jsem roku 1988 a 1989 na PF UK přednášel o zločinech stalinismu v SSSR apod. Nicméně jsem si byl vědom, že za normalizačního režimu, i v době jeho rozkladu, jsem nemohl o dějinách KSČ přednášet jako v demokratických poměrech. Měl jsem vůči studentům v tomto směru pocit dluhu. Proto jsem v nové době vydal učebnice k dějinám komunistického Československa, které zahrnovaly problémy a rozpory, které v normalizační škole nemohly být vysloveny, a zároveň obsahovaly odbornou diferenciační optiku k jednotlivým etapám nedemokratického režimu. Poslední publikace vyšla pod názvem Československo v proměnách komunistického režimu za spoluautorství P. Houdy v roce 2010. Patřil jsem k prvním, kteří na vysokých školách začali přednášet o totalitní či autoritářské minulosti.

- Posléze mně bylo umožněno obhájit na podruhé kandidátskou práci s tím, že z rozhodnutí stranických orgánů nesměla vyjít tiskem. Neobhajoval jsem na nějakém stranickém pracovišti, jak to bylo u pracovníků ÚML UK obvyklé, ale v oboru československých dějin na FF UK. Kandidátská práce z dějin českého politického katolicismu (téma mně bylo uloženo) byla podložena mimo jiné dlouholetým dosud neprovedeným pramenným výzkumem škály katolických časopisů a tisku. Autoreferát musel vycházet, jako v případě disertace každého jiného historika politických dějin, z předepsané formy, jejíž součástí byly i citace tzv. klasiků marxismu – leninismu. Bez akceptace tohoto požadavku, který byl vnímán autory formálně, se obhajoba nemohla vůbec konat.

- Na tehdejším pracovišti jsem měl pozici člověka, který se „vymyká ze stanoveného rámce“, a proto habilitace mi nebyla za normalizace umožněna. Žádnou kariéru jsem za minulého režimu neudělal. Žili jsme tehdy v dvojí kůži, ale neměl jsem a nemám pocit, že bych byl pasivním instrumentem či nekritickým stoupencem minulého režimu.

Pražské jaro 1968 bylo pro mě hlubokým zážitkem svobody a národního rozmachu a tak jsem zpočátku hodnotil i Gorbačovovy reformy. Velkým zážitkem pro mě byla stáž v SSSR, kde jsem mohl ve studovnách pro vědecké pracovníky studovat bez problémů knihy, které byly v Husákově a Jakešově ČSSR stále zakázané. Stáž jsem v Moskvě zakončil prací o českém Květnovém povstání 1945 i o osvobození části Čech Americkou armádou. Práci jsem obhájil, což mě utvrdilo v tom, že glasnost funguje. Po nástupu Gorbačova do funkce jsem vstoupil do KSČ, neboť jsem soudil, že je třeba posilovat i v ČSSR jeho stoupence. Vývoj šel však mnohem rychleji a jinak. Po listopadu 1989 jsem z KSČ vystoupil. První, na co vzpomínám po pádu normalizace, byla radost a úleva. Vrátil jsem se do vědeckého ústavu. Otevřela se mně cesta k vědeckému bádání a publikační činnosti v souladu s mým odborným zaměřením, které jsem vystudoval, a specifickými zájmy.

- Nepatřil jsem mezi dlouholeté členy KSČ, jak je mně neinformovaně či ze zloby předhazováno.

- Nezastával jsem v KSČ nikdy žádnou funkci.

- Za komunistického režimu jsem nemohl být členem žádné vědecké, ani redakční rady.

- Nebyl jsem agentem StB, jak svědčí mé lustrační osvědčení.

V demokratickém systému má práce dosáhla odborného uznání. Následovaly úspěšné obhajoby a příslušné pedagogické a vědecké hodnosti. Mimochodem je příznačné, že v médiích, které o mně tak „ nezaujatě“ píší, chybí pro jistotu informace o mé vědecké práci. Asi je jednodušší napsat, že jsem na počátku své profesní dráhy přednášel na katedře marxismu – leninismu Univerzity Karlovy a tím se myslí, že je vše vysvětleno.

Z českých dějin jsem se mimo jiné analyticky zabýval tabuizovanou autoritářskou druhou republikou. V této souvislosti jsem narazil i na problém podpory tohoto nedemokratického režimu ze strany tehdejší římskokatolické hierarchie a kléru, na otázku českého klerofašismu a nedemokratického selhání části katolických tradicionalistických literátů a politiků, kteří se dali do služeb krajně pravicového režimu. Polemicky a věcně jsem v odborných časopisech vystupoval proti snahám tuto neslavnou epizodu retušovat či dokonce apologetizovat a heroizovat. Moji katoličtí fundamentální odpůrci se nenamáhali můj výzkum odborně vyvrátit. Místo věcné diskuse, která by se opírala o prameny a vědomí souvislostí, zvolili staletími prověřený způsob znevěrohodnění odlišného názoru pomocí osobního hanobení jeho nositele.

Diabolizující pamflety o mně, plné lží a polopravd s klamavým a úskočným výrazivem, které otiskovaly koncem devadesátých let a nyní znovu v patřičně přikořeněné repríze Lidové noviny, se mě snaží lidsky ponížit a znevěrohodnit jako odborníka. V textech těchto nadutých publicistických nositelů kultury a vědy z lidovek se vyskytly nejenom nálepky, ale i obyčejné nadávky. Na první pohled z nich teče zaujatá zášť.

Další vlna osobního mediálního pamfletářství se objevila v letošní okurkové sezóně a předvolební kampani 2013. Podnět k ní dal několik dní před svou demisí fatálně neúspěšný premiér RNDr. Petr Nečas, který reagoval na mé členství ve vědecké radě ÚSTR. Dodnes nemohu pochopit, jak může někdo, kdo sám byl fakultním funkcionářem SSM, organizace, která se ve stanovách hlásila k marxismu-leninismu, poukazovat na mou diskreditaci marxismem-leninismem. Nečasova podnětu k mé osobní dehonestaci se dychtivě chopila Mladá fronta Dnes a mediální pravicové propagandistické harcovnice jako Barbora Tachecí a vyznavačka katolické křesťanské mystiky Daniela Drtinová. Publicistické umění D. Drtinové lze přirovnat jedině k půvabům agresivních, omezených a arogantních výslechů vyšetřovatelky politické policie nedemokratického režimu. Přiživili se i jiní fabulátoři, kteří se tímto způsobem na mých zádech po dlouhé odmlce dostali do médií.

S růstem své moci a ztrátou sebekontroly P. Nečas získal chuť dozorovat výklad historie a podřídit výklad minulosti služebnímu pravicově propagandistickému zadání své strany a politickým zájmům své konzervativně katolické vlády. Ač amatér před svobodou historické vědy neměl žádný respekt a vměšoval se autoritativně a kuriózně do výkladu minulosti. V demokratické společnosti by však zákony a směrnice vlády či dokonce premiérů neměly závazně předjímat výsledky budoucího vědeckého bádání a diskuse.

V posledních letech konzervativně katolické vlády na půdě státní instituce ÚSTR vznikaly (zatím nečetné) studie či projekty, které v duchu historického revizionismu ospravedlňovaly protidemokratické veličiny druhé republiky či dokonce katolické fašisty, kteří se výslovně hlásili k totalitě Mussoliniho a Hitlera. K tomu nebylo možné mlčet. Tyto aktivity totiž souvisí s aktuální snahou o ideovou a majetkovou restituci poměrů z doby nesvobody po Mnichovu a za protektorátu.

Moje celoživotní vědecká, publikační, badatelská i pedagogická činnost je zaměřena na problematiku ideologií a systémů levicových a pravicových totalitních a autoritářských režimů v moderních českých dějinách. Nabídku k účasti ve vědecké radě ústavu, který má zastávat uvedené specializované poslání, jsem tudíž jako logickou přijal. Její složení pokládám za odborně kvalitní a vyvážené, odpovídající systému, kde platí princip svobody slova a je přípustná vědecká svobodná debata o různých interpretacích minulosti. Sám nejsem členem žádné politické strany a pokud mám nějaké osobní sympatie či antipatie k nějakým stranickým subjektům, tak je při tvorbě v sobě cíleně potlačuji.